Hanford nad Bagley

Zimu vystřídalo jaro a jaro začínalo přecházet v léto, ale Irisina bolest nikam nezmizela. Čas prý zahojí všechny rány, ale některé jsou prostě možná moc velké a hluboké. Po Robinovi nebylo ani stopy, čekala na každou zprávu, která by jí poskytla útěchu, ale Adrian žádné dobré zprávy neměl. Robin jim zmizel někde v lesích už začátkem jara a čarodějové nebyli schopní ho najít, už ztráceli naději, že v něm zbylo ještě něco z toho kým býval. Henford se tedy stal útočištěm nejen pro Eliota, Iris nemohla doma vydržet, nemohla se dívat na Robinovi věci, viděla ho na každém kroku, za každým rohem, šílela z toho. Farma byla vzdálená od města a civilizace, ale byla dostatečně velká pro celou rodinu. Byl tu klid a mír, ale ne pro všechny, ať se snažila sebevíc, nemohla ani jedno z toho nalézt. Harrymu se na farmě líbilo, oslavil tu narozeniny a stal se z něj velký kluk. Mohl tady řádit, kouzla mu šla sama a tady uprostřed ničeho se nemusel ani tolik krotit což se mu líbilo. Ale chyběl mu táta, moc mu chyběl. Jeho máma byla věčně v depresích a on trávil většinu času s dědou a tetou. Naštěstí tam za nimi jezdila spousta návštěv. Eliot s Lunou, která trávila na farmě prázdniny, si o Iris dělali už velké starosti a to hlavně z důvodu, že nešlo už pouze o ni. Byla těhotná. A to byl taky jeden z důvodů proč byla v depresích. Nevěděla čí to dítě je. Styděla se za to, nechtěla to nikomu přiznat a bála se. S Robinem se snažili o druhé dítě dlouho, nechtěla by o něj přijít, ale obavy že dítě není jeho jí nedaly v noci spát.. 

Nezvěstný

"Moc mně to mrzí slečno Foxová..", "Blakeová. Už jsem Blakeová.", "Ah, jistě.. omlouvám se. Bohužel si nevíme rady a nemůžu ohrozit životy dalších čarodějů. Bylo spíš štěstí, že jsme ho našli a Morgyna to stálo téměř život, teď se zotavuje, potom vám jistě sám poví víc.." řekl zahanbeně, "Takže vy mi říkáte, že můj manžel přemohl mudrce?" hleděla na něj nevěřícně, "Ano. Vždycky to byl skvělý čaroděj ale ta temná energie v jeho těle ho výrazně posílila. Nikdy jsem nic takového neviděl, většina čarodějů která udělala stejnou chybu jako on, brzy zemřela, nosí to v sobě už hrozně dlouho.." vrtěl hlavou Simeon, Iris zalapal po dechu "..zemřela..?" zopakovala jeho slova a zakryla si ústa dlaní, "Iris nechceš si sednou?" zeptala se Luna starostlivě a odvedla sestru ke gauči, "Je těhotná, nemůžete na to brát ohled?!" osočil Simeona Eliot. "Co se děje? Jde o tátu?!" přihnal se z venku malý kluk, "Harry.." povzdechl si Eliot, "..našli ho?? Vědí kde je?? No tak dědo!" naléhal kluk, Iris měla pocit jakoby jí někdo řezal srdce pilou, "Prosím..?" řekl Harry zoufale, Iris se rozbrečela a musela si schovat tvář do dlaní, Luna ji konejšivě objala kolem ramen a hladila po paži. Harry znepokojeně pohlédl na plačící mámu a znovu na dědu, ten se k němu sklonil a shovívavě mu položil ruku na rameno, "Nevíme nic nového, říkal jsem ti, že kdybych se něco dozvěděl, hned ti to povím, vzpomínáš?" řekl klidně, "Jo.. promiň dědo.." řekl chlapec sklesle a sklopil oči, "Pojď sem." objal ho, "Hrozně mi táta chybí.." řekl Harry smutně, "Já vím, mně také..".. 

Zrození

Na Iris toho bylo moc, všechen ten stres a tlak po odchodu Simeona vyvolaly porod, "Tati!!?" dýchala zhluboka, "Je to tu.." zatnula zuby při nečekaně bolestivé kontrakci, takové při prvním porodu neměla, ale tehdy na tom byla celkově lépe. Její tělo bylo permanentně stažené. "Další vnouče na cestě! Jdu pro klíče a tašku!" zazubil se Eliot, "Lů? Pohlídej Harryho! Iris rodí!!" houkl do patra na druhou dceru, "Jeďte opatrně!" ozvalo se z patra, "Můžu jet taky!?" ozval se dětský hlas, "Ne!" zakřičela Iris s Eliotem najednou, "Ach jo.." ozvalo se otráveně. Vyrazili do nejbližšího velkoměsta, protože v Henfordu byl pouze praktický lékař, žádná nemocnice. V noci se dobře jelo, silnice byly téměř prázdné, všude byl klid a ticho, ale Irisina nervozita stoupala. V nemocnici už na ně čekali, posadili ji na kolečkové křeslo a odvezli rovnou na porodní oddělení. Eliot trpělivě čekal v čekárně, bylo to nesnesitelně dlouhé, Iris rodila většinu noci, ale nakonec se podařilo, narodila se jí krásná, zdravá holčička. Když si jí Iris poprvé pochovala, propukla v okamžitý pláč. Sestry si myslely, že je to dojetím a usmívaly se, ale to co se odehrávalo v Irisně srdci nemělo s dojetím nic společného. Na první pohled věděla... Věděla, že hříchy její svatební noci se s ní potáhnou už celý život. Když dorazili domů, Eliot ji dovedl do pokoje a holčičku uložil do postýlky, Iris sklíčeně padla do postele, cítila strach, úzkost a byla k smrti vyčerpaná. Vyčerpaná z toho všeho. Plakala dokud neusnula. Milovala jí, ale pohled na ni ji tolik bolel.. Ty její oči... oči barvy oceánu, ty nebyly ani Iris, ani Robina. Holčička byla Reefova.. 

Hudebník

Eliot se snažil co mu síly stačily, aby se o Harryho staral namísto jeho rodičů. Bohužel Robin byl pryč a Iris tak hluboko v depresích, že se skoro nezvládla postarat o sebe a malou holčičku a tak se snažil ze všech sil, aby jeho vnuk vedl spokojený dětský život. Harry samozřejmě nebyl hlupák, tížilo ho, že je na tom jeho máma špatně a ještě víc, že táta je pryč, ale měl Robinovu povahu a snažil se žít z drobných maličkostí, které mu dělaly radost, než aby se zatěžoval tím špatným. "Posaď se, předveď mi co si pamatuješ z minula." pokynul mu Eliot a chlapec s kytarou si sedl vedle něj, rozhodl se, že vnuka naučí to co celý život tolik miloval - hrát na kytaru. "Dědo, mamka v noci zas brečela, slyšel jsem ji až do pokoje.." řekl Harry, Eliot si povzdechl, "Co my s ní jen budeme dělat..? Kdyby s námi mluvila, řekla co jí trápí.." pohlédl na něj zamyšleně Eliot. Párkrát se snažil si s ní promluvit, ale nikam to nevedlo, pohořela i Ruby a Tristan. Luna k sestře do pokoje už ani nechodila, protože její vnímavá povaha v místnosti trpěla, cítila úzkost, vztek, zoufalství a hlavně jednu emoci, kterou nechápala. Byl to stud. Iris se styděla, strašně moc se styděla a proto s nikým nechtěla mluvit. Měla pocit, že všichni vidí, že dítě není Robina a bála se co si o ní pomyslí, byla zoufalá a ztracená ve vlastních myšlenkách. "No a co třeba že by si s ní promluvil někdo jiný?" navrhl Harry, "Koho máš na mysli?" zeptal se Eliot s úsměvem, "No já nevím.. někdo...aam... s kým se dobře povídá?" řekl chlapec s roztomilou dětskou naivitou. Eliot se nad jeho slovy ale zamyslel, vnuklo mu to nápad, chtělo to někoho čerstvého, někoho kdo by pročistil a rozvířil vzduch, "Tak něco zkusíme..", pak vyskočil na nohy tak rychle, jak jen mu to jeho bolavá kolena dovolila a vytáhl z kapsy telefon, "Ahoj! Nechtěla by sis udělat menší dovolenou u dědka na farmě?" vytočil číslo jedné staré známé...

Liana

Dorazila za pár dní, těšila se, v jejím věku už to nebyla lehká cesta, ale vydala se na ní s radostí. "Liano! Jsi tady.." belhal se po schodech Eliot, aby ji srdečně přivítal, "Moc ráda tě zase vidím Eliote." usmála se a kolem očí se jí roztančily vějířky vrásek. "Teto Liano!!" vyběhla z domu nadšená Luna a schody brala po třech, "Panebože, Luno! Kam až rosteš holčičko?!" prohlédla si jí Liana, "To je super že jsi tu!" objala ji dívka, "Z ní už je úplná ženská.." pohlédla Liana nešťastně, ale s úsměvem na Eliota, "Ani mi nemluv.." zavrtěl hlavou. Od doby co se na Sulani jejich cesty rozdělily, zůstali v kontaktu, občas si zavolali, napsali.. jejich přátelství se nikdy nerozpadlo, ani jeden z nich si to nikdy nepřál. "Tak kdepak je?" zeptala se Liana, "Nechceš si trochu odpočinout nejdřív?" zeptal se starostlivě Eliot, "Ne ne, odpočívat budu potom, tohle je důležitější pro mně, co jsi mi říkal se mi vůbec nelíbí, musíme jí dostat z pokoje." zavrtěla hlavou rozhodně, Luna ji pak dovedla k Irisinu pokoji, Liana zaklepala na dveře a vešla dovnitř, dívka seděla na posteli a ani se nepodívala kdo vešel, byla utopená hluboko ve své mysli, "Iris?" přistoupila k ní a pohladila ji po zádech, "Liano?" zvedla Iris překvapeně hlavu, když uslyšela povědomý hlas, "Co tady děláš?" zeptala se, "Trápíš tatínka, doufal že by jsme si mohly promluvit a jako žena ženě mi třeba řekneš, co tě tolik trápí beruško." řekla vřelým hlasem, Iris si odfrkla a zavrtěla hlavou, Liana se nenechala tak snadno odbýt, "Ale nejdřív mi představ tuhle úžasnou bytůstku.." pohlédla dojatě na kolébku. "To je Hope.." přistoupila ke kolébce Iris, "..měla být takovou nadějí, že bude zas všechno dobrý, ale.. nějak to nevyšlo.." sklopila oči a posadila se na gauč, "Je nádherná, ty kukadla!" prohlédla si miminko Liana, "Ale nechápu jak to myslíš, copak je s ní špatně?" posadila se k ní na gauč, Iris jen mlčky koukala do země, "Zlatíčko, ať se děje cokoliv, ujišťuji tě že to není nic, co by se nedalo vyřešit. Tím že to v sobě ale takhle dusíš ubližuješ sama sobě. Ona to taky pozná že nejsi v pořádku.." pokynula hlavou ke kolébce. Mluvila klidně a vlídně. Iris se rozklepala brada a do očí se jí vehnaly slzy, "Slibuji že to nikomu neřeknu, pokud nebudeš chtít.." usmála se na ní vlídně Liana, "No tak, uleví se ti, slibuju." dodala. Iris si položila tvář do dlaní, "Ona je.. není to..." ta slova jí tížila jako kámen, Liana trpělivě čekala, "Není to Robinova dcera.." vyhrkla ze sebe, "Já jsem na něj byla naštvaná a ujela jsem s někým, koho jsem milovala, nebo možná pořád miluju... a teď nevím.. jak to mám všem říct..?" podívala se na Lianu vyděšeně, "Ach broučku! No taak, všichni děláme chyby! Někdo větší, někdo menší, ale nikdo není dokonalý. Podívej se támhle do té kolébky, připadá že je to chyba?" řekla Liana, Iris zavrtěla hlavou, "Přesně tak. Tak jako tak už je tady, musíš s tím žít a rozhodně ne tady v pokoji! Uvidíš že to bude časem snazší..", řekla a postavila se, "Pojď sem." pomohla dívce také vstát a objala ji, Iris plakala, "Jen to ze sebe dostaň.. není ti teď trochu líp?" dívka přikývla, "Vidíš? Nesmíš to v sobě dusit.." pohladila ji po vlasech, "Všechno bude dobré.".. 

Měšťáci

"Nechceš se mnou jet do Henfordu na víkend?" zeptal se Tris Adama, když spolu laškovali na posteli, Adam se zatvářil zaskočeně, "No já nevím.. víkend s tvojí rodinou? To mně asi trošku děsí.." přiznal Adam, "Proč? Chodíme spolu už od zimy.." zeptal se pobaveně Tristan, nedlouho po Irisině svatbě se dali oficiálně dohromady, "Navíc jsi většinu z nich potkal na svatbě." dodal, "Jo, ale tam jsem byl jako tvůj kámoš.." řekl s úšklebkem Adam, "Moje rodina to o mně ví už dávno jestli ti jde o tohle.." pohlédl na něj nechápavě Tristan, "To vím, o to nejde spíš.. říkal jsi že měli rádi toho Nicka co jsi s ním byl předtím, já jsem pro ně tím pádem takovej ten šmejd co vás donutil se rozejít.." řekl otráveně, "Hele nemám jim to za zlý, jen je to pro mně taková nepříjemná pozice, chápej." trošku se zamračil, ale snažil se působit v pohodě, "To mně nenapadlo že to vidíš takhle..." podíval se na něj Tris a chytil ho za ruku, "Jo.. kdyby tam byl aspoň třeba Rob, toho už znám, tak bych i jel.." řekl Adam, "Bohužel Robin je teď na nějakou dobu pryč.." odpověděl Tris smutněji než zamýšlel, "Oni se rozešli nebo tak něco?" nechápal Adam, "Ne, to je.. složitý.." povzdechl si černovlasý kluk, "Kolem mojí sestry není nikdy nic jednoduchý." protočil oči, i jemu Robin velmi chyběl. "Aha.. tak třeba příště, zkusim se na to psychicky připravit, teď je to moc narychlo." vymluvil se Adam, Tris zavrtěl hlavou a vlezl mu na klín, "Beru tě za slovo!" pohlédl mu do očí, "Dobře, tak si ale pamatuj, že jsem řekl "třeba"." ušklíbl se Adam, Tris se zasmál a políbil ho... 

Odhalení pravdy

"Musím vám něco říct... něco o Hope.. stejně by jste to časem poznali.." začala Iris sklesle, když všechny shromáždila v obýváku. Bylo to několik dní po rozhovoru s Lianou, sbírala odvahu, ale už se ani tolik nebála, byla unavená a chtěla to mít za sebou. Strašně unavená. Ze všeho. Díky Lianě si uvědomila, že minulost už stejně nezmění, jen budoucnost. A tohle byl první krok na cestě k lepší budoucnosti. "Není to Robinova dcera." řekla po chvilce přemýšlení. V místnosti se rozhostilo ticho, nepříjemné, dusivé, těžké ticho. Nepříjemné napětí vyplnilo okamžik. "Tak proto ten stud.." špitla pro sebe Luna, která konečně pochopila. Eliot se zachmuřil a hleděl zamyšleně do země, Tris těkal pohledem z jednoho na druhého, "Ok tak já se zeptám.. cože do háje??" vyštěkl na sestru, "Opila jsem se na svatbě, byla jsem naštvaná, zhrzená, když Rob zmizel.. pak jsem se přenesla na Sulani.." odpověděla tiše Iris s pohledem upřeným z okna, nebylo příjemné to vyprávět rodině, Trisovi to okamžitě zaklaplo do sebe, "Za tím tvým bývalým? Reefem?" zeptal se, Iris pokývala hlavou, "Zbláznila ses?? Iris proboha co sis myslela?" zvyšoval hlas, byl naštvaný, jeho kamarád byl pryč a on cítil potřebu ho bránit, "Já nevím.." rozplakala se Iris, byla ráda že je na ni takový, potřebovala to. "Trisi to stačí.. co se stalo, stalo se. Taky mně to netěší, ale..." řekl Eliot, ale Tris ho nenechal, "Netěší? Až se Robin vrátí tak ho to asi taky těšit zrovna nebude! Že jeho novomanželka ujela s nějakým aquamanem..!", "Řekl jsem že to stačí!" okřikl ho ostře Eliot, až všichni zpozorněli, moc často hlas nezvyšoval. "Jsem rád že konečně víme co tě tak tížilo.." pohlédl na Iris, "Všichni jsme někdy udělali chyby.." pohlédl na Lianu a pak sklopil oči, "I ty." podíval se přísně na syna a pak zpátky na Iris, "Pojď sem." zvednul se a konejšivě ji objal, Luna ihned taky vyskočila na nohy a přidala se, "Robin je pryč a Hope je tady. Je jedno čí je, je to naše rodina, tak jako tak." hladil ji po zádech Eliot. Tris nemohl, byl naštvaný. Byl naštvaný za Robina.. 

Noční můra?

Harry se neklidně vrtěl v posteli, spal tvrdě, možná až příliš. Snil. Tenhle sen ale nebyl jako ty ostatní, vtáhl ho mnohem hlouběji. "Kde to jsem?" pomyslel si chlapec, unaveně se opíral o svoje kolena a jen stěží zvedl hlavu, aby se rozhlédl. Kolem něj se rozprostíral hluboký les, přes vysoké borovice neprostupovalo žádné světlo, přemýšlel jestli je noc nebo den, nedokázal to poznat. Bylo tu mučivé ticho, žádný cvrkot, žádní ptáci, nic... Chvíli mžoural na svět kolem a pak dlouze zívl, "Chce se mi tolik spát.." pomyslel si a začal znovu zavírat oči, "𝐻𝒶𝓇𝓇𝓎..." ozvalo se šeptem jeho jméno, chlapec znovu otevřel oči, "Kdo to byl?" rozhlédl se kolem sebe vyděšeně, ale nikdo tam nebyl, "Ukaž se!" křikl přiškrceně a objal pevněji svá kolena, "𝒥𝓈𝑒𝓂 𝓉𝒶𝒹𝓎..." ozval se znovu ten hlas, tentokrát slabší, vzdálenější. Přišel mu ale povědomý. Harry náhle mezi borovicemi zahlédl postavu, ale neviděl ji dobře, jakoby byla za hranicemi snu, chlapec na ni vyděšeně mžoural. Byl to nějaký muž, postava byla vysoká, ale neviděl tvář ani žádné rysy. Kolem postavy se najednou začala rozprostírat tma a ona mizela z jeho dohledu. "Počkej!" řekl Harry, když v tom se lesem rozlehl křik, hlasitý až si Harry musel zakrýt uši a bolestný až ho u srdce píchlo. Chlapec pevně zavřel oči a v tu chvíli se probral doma ve svém pokoji, vyděšeně se posadil na posteli a koukal na svůj nábytek, tričko a vlasy měl mokré od potu. Probouzel se, srovnával si myšlenky a pocity ze snu se v něm probouzely společně s ním, Harry se rozklepal, "Mamí!!" vypískl, zahodil peřinu a vyběhl z pokoje... 

Probuzení

Iris vytrhl jeho křik z lehkého spánku, poslední dobou nespala moc dobře, instinktivně vyskočila z postele a vyběhla ke dveřím ložnice, strach o dítě byl automatickou reakcí matky. Harry už byl skoro za dveřmi, "Mamí!" vykřikl znovu když ji uviděl, "Copak se děje?" prohlížela si ho Iris, "Já..." dýchal chlapec zhluboka, "..měl jsem hrozný sen!" pohlédl na ní vyděšeně a pak sklopil zrak, Iris se ulevilo, "A jéje, pojď ke mně.." klekla si a objala ho, "Neboj se, byl to jen hloupý sen." hladilo ho konejšivě po zádech, cítila jak se ještě chvěje. "Já vím.. ale bylo to tak... skutečné.." držel se jí pevně chlapec. "Chceš mi o tom vyprávět?" podíval se na něj, ale Harry zavrtěl hlavou, "Dobře, tak na to už nemysli, chceš zůstat dneska u mně?" navrhla mu, kluk na ní překvapivě pohlédl, "Mohl bych?" zeptal se nevěřícně. Od zmizení Robina byla Iris uzavřená do sebe a skoro spolu netrávili čas. "Pojď." usmála se a odvedla ho do svého pokoje. Lehli si do postele, bylo horko a tak se ani nepřikrývali. Harry se k mámě přitulil a cítil se skvěle, bezpečně a klidně. Irisiny pocity byly podobné, po tom co rodině řekla pravdu se z ní začínala úzkost a stres odplavovat a každým dnem se cítila o něco lépe. Už pomalu dokázala být pro své děti opět oporou a byl to příjemný pocit. "Vyprávěj mi něco.." žadonil kluk, "Hmm.. tak dobře, ale jen jeden příběh." řekla ospale, kluk nadšeně zatleskal. Iris se rozvzpomněla na příběhy, které jí a Trisovi vyprávěl táta, když byli malí. Když příběh skončil, Harry už ležel na své polovině postele, už byl úplně klidný a zavíraly se mu oči, "To bylo.. zíííív.. hezký.." usmál se a zavrtal hlavu do polštáře, "Hezky se vyspi čeníšku.." zmáčkla mu prstem nos, chlapec se zachichotal a téměř ihned usnul, Iris na něj ještě chvilku koukala, odhrnula mu něžně vlasy z čela. "Je mu tolik podobný.." pomyslela si. Té noci spala tak dobře jak už dlouho ne.. 

Venkovský život

Na farmě byla pořád spousta práce, ale Eliotovi to nevadilo, stejně ráno vstával se slepicemi. "Máš se Dolores?" poplácal s úsměvem svojí strakatou krávu, které v odpověď dlouze zabučela, "Tak to jsem rád.." pousmál se a přistavil si k ní stoličku. "Takového mléka.. tak to asi dneska něco upečeme!" zapřemýšlel nad kyblíčkem plným bílé tekutiny. "Na co se chystáš?" zeptala se Iris když ho našla pobíhat po kuchyni, "Ale! Kdopak se to konečně vzbudil?" rýpnul si do dcery Eliot, ta jeho poznámku přešla s dlouhým zívnutím, "Potřebuju aby jsi zašla do města, chybí mi mouka.." řekl, "Co? Proč já? Vždycky tam chodí Luna.." zeptala se otráveně blondýnka a šla si dělat kafe, "Luna s Lianou jely ráno na výlet. V době kdy většina simíků normálně vstává. Nedělej se, prospěje ti jít jednou mezi simíky, jsi tu zavřená co jste sem přijeli.." řekl neústupně, Iris se zamyslela a přemýšlela kdy naposledy oblékla něco jiného než domácí oblečení, nebo sáhla po makeupu. "Chtěla jsem se přenést na Sulani a vyřešit.. ty víš co.." začala se znovu vymlouvat, "To už říkáš tak dva týdny miláčku." pohlédl na ní skepticky a Iris se začervenala, "Protože nevím jak mu to mám říct!" hodila si do hrnečku naštvaně dvě kostky cukru. Eliot mezitím začal sepisovat nákupní seznam. "A co Hope? Budeš jí hlídat?" zeptala se nabručeně, "Ta si hraje už nějakou dobu s Harrym na zahradě, ani mně nepotřebují.." odpověděl nepřítomně a napsal do seznamu další položku. Iris vykoukla z okna, děti si skutečně hrály ve stanu a nic nepotřebovaly. Hope rostla snad každým dnem a byla Reefovi víc a víc podobná. "Musím mu to říct.." problesklo Iris hlavou, stejně jako každý den posledních pár týdnů. Nakonec vzdala odpor a šla se převléknout. Po neuvěřitelně dlouhé době rozpustila svůj drdůlek a upravila si vlasy, namalovala si oči a oblékla něco pěkného namísto ušmudlaných tepláků. A byl to skvělý pocit, cítila se zase o trošku víc sama sebou. Eliotovi by to z trucu nikdy nepřiznala, ale byla vážně ráda, že jí vykopal z domu.. 

Muž v dešti

Centrum Henfordu ji příjemně překvapilo. Městečko bylo krásně upravené a udržované, všudypřítomné květinové záhony v kontrastu se starými domky působily až pohádkově. Dlouho se jen procházela po promenádě a užívala si volný čas o samotě. Tekoucí řeka, zpěv ptáčků a šum listí v korunách stromů. Slunce ji příjemně hřálo a zlepšovalo náladu, ale když přišla na náměstí s trhy, než se rozkoukala a začala nakupovat, přihnal se od hor nečekaně tmavý mrak. "No to snad ne.." natáhla dlaň, když na sobě ucítila první kapky, "..hmm.. jak jinak by to mohlo taky dopadnout..." povzdechla si otráveně, konečně jednou vyšla ven a přižene se déšť. Začínalo pršet víc a víc, náměstí se rychle vylidňovalo a Iris si všimla kavárny opodál, "Tam to snad přečkám.." pomyslela si a vyrazila k ní, už měla ale zkaženou náladu, svěsila hlavu a s pohledem upřeným na chodník se vydala za svým cílem. Najednou se zakymácela, protože do ni na chodníku někdo vrazil, "Ježiš promiňte! Neviděl jsem vás!" omluvil se hned dotyčný, "V pohodě.." zamručela Iris nabručeně a pokračovala dál, "Počkejte! Neznáme se odněkud..?" ozval se znovu muž s kapucou, "Asi si mně s někým pletete, nejsem odtud..." houkla přes rameno blondýnka, byla zvyklá že ji simíci poznávali na ulici, ať už z filmů nebo časopisů, v každém případě teď neměla náladu na nějaké fanoušky, "Iris? Iris Foxová? Jsi to ty..?" nedal se muž odbýt, Iris se překvapeně zarazila, ten hlas jí přišel povědomý, když se otočila nezmohla se na víc než " To není možné!"... 

Zapadákov

Svět se někdy zdá opravdu malý a když narazíte na někoho, koho jste léta neviděli, je náhle ještě menší. Dešťový mrak zmizel stejně tak náhle, jako se objevil, ale Iris přesto v kavárně skončila. "Já to nechápu.. můžeš mi říct co tady děláš? Tebe tyhle zapadákovy prostě přitahují jako magnet..!" neodpustila si rýpnout do starého známého. Nedokázala pochopit, že tady, uprostřed polí, luk a v podstatě ničeho, narazí na svého starého známého ze Strangerville - Logana. "Asi jo.." usmál se, "..ale ne mám tady prarodiče takže.. spíš moji rodinu táhnou tyhle zapadákovy.." položil si ruce na stůl, "Spíš by mně ale zajímalo co tu děláš ty.." ukázal prstem na Iris, "Já jsem.. potřebovala tak trošku zmizet.." přiznala, "Takže se u tebe nic nezměnilo koukám." rýpnul si tentokrát Logan a Iris na tvářích vyskočil ruměnec, "Promiň že jsem tak zmizela tehdy a už se neozvala.. byla to šílená doba.." opřela se o dlaň, "Jo, zlomilas mi srdce." chytil se dramaticky za hrudník a předstíral bolest, Iris se zasmála, "A jak ses měl od té doby? Pořád jsi u armády?" vyzvídala, "Jop, pořád.." zamyslel se, "..měl jsem snoubenku, ale nevyšlo to, nakonec jsme šli radši každý jinou cestou.. ale mám díky tomu skvělou dceru, je to tvrďačka po mně." zazubil se, "To je asi tak to nejzajímavější za těch 15 let, co mně teď napadá. Nic moc, já vím." opřel se o opěradlo, "Hmm hezký, já mám dvě děti, každé má jiného otce a můj manžel je od zimy nezvěstný.." řekl a uskrla si kávy, bylo to poprvé co to řekla někomu mimo rodinu, Logan zamrkal, "Dobře vyhrála jsi.." zavrtěl hlavou, "Ale to s tvým mužem mně mrzí, policie ho hledá?" zeptal se, "To je... aaam komplikované.." položila hlavu na stůl, Logan se zasmál, "Vážně se u tebe nic nezměnilo." Iris ho probodla pohledem, ale Logan jen pozvedl obočí a uculil se. "Sakra už je moc hodin, musím ještě nakoupit a jít domů, táta na mně čeká!" zděsila se když pohlédla na hodiny. Zaplatili a vydali se na odchod, Logan ještě kousek Iris doprovázel, "Ještě tu budu týden nebo dva, tak kdyby ses chtěla sejít a zavzpomínat na staré časy, jsem ti k dispozici." navrhl, "Moc ráda." usmála se blondýnka, "Já blbec, nechal jsem tam bundu.." pleskl se do čela, "Tak zatím, rád jsem tě viděl.." objal ji a vyrazil zpátky, "Já tebe taky.." usmála se Iris a ještě chvilku za ním stále nevěřícně hleděla...

Je čas

"Ale no do prdky..!" zanadával si Eliot, když mu do misky s těstem spadla odměrka s mlékem. Konečně se do toho pečení mohl pustit, když se Iris vrátila s nákupem. Převlékla se opět do domácího oblečení, vlasy stáhla do pohodlného drdolu, ale ten příjemný pocit k jejímu překvapení nezmizel. Za spokojeného pobrukování seběhla schody a posadila se v kuchyni, s nepřítomným pohledem a úsměvem na tváři sledovala, jak Eliot vyklepl do těsta žloutek, "Nikdy jsem nikoho neviděl tak nadšeně pozorovat vajíčko.." pohlédl podezíravě na svojí dceru, "Ty sis na trzích koupila nějaké.. bylinky..?" zeptal se a přimhouřil oči, "Ne.." zavrtěla hlavou Iris a zasmála se, Eliot byl jak v Jiříkově vidění a vyvalil překvapením oči, "Potkala jsem tam starého známého, byla to taková náhoda.." zavrtěla hlavou a s úsměvem pohlédla na zahradu, ".. úplně mi to zvedlo náladu." přiznala, "Ještě že jsi mně donutil jít. Díky tati." řekla a vydala se za dětmi ven, Eliot za ní ještě chvilku nevěřícně koukal a zaraženě stál v kuchyni. "Pojďte ke mně vy moji miláčkové.." posadila se k dětem do trávy, "Ahoj mamčo!" pozdravil jí Harry, "Maaaa!" zajásala Hope a oba jí vlepili pusinky na tvář. Nějakou dobu si hráli s hračkami nebo malovali obrázky. Harry pak ucítil vůni upečeného suflé a zaběhl do domu. "Tak jaké to je?" zeptal se ho Eliot, "Výborné!" pomlaskával si chlapec, "Dědo.. nepřijde ti mamka nějaká jiná?" zeptal se opatrně, Eliot se usmál, "Je jiná, také jsem si všiml. Řekl bych že je konečně zase.. šťastná.. je to malý zázrak." pohladil vnuka po vlasech, Harry se usmát nemohl neboť měl plnou pusu suflé. "Zítra.. zítra už konečně zajdu za tvým tátou, slibuju Hope." řekla Iris s pohledem opřeným do tyrkysových očí své dcery. Už to nemohla déle odkládat... 

Písek a moře

Doporučená hudba ke čtení - The Cinematic Orchestra - To build A Home

https://www.youtube.com/watch?v=oUFJJNQGwhk

U Reefovi chatky byl vždycky klid, nechodili tam místní ani turisté, takže se nemusel bát být sám sebou a přesně tak ho Iris toho dne našla. Ležel na pláži v mělké, vyhřáté vodě a spokojeně oddechoval, černá, třpytivá ploutev hrála v kombinaci slunce a vody všemi barvami. Ačkoliv si to nechtěla přiznat, chvíli na něj jen tak koukala, než promluvila, "Nelekni se.." řekla opatrně, ale Reef nadskočil jakoby ho krab klepetem štípl, "To jsem jen já, promiň!" snažila se ho uklidnit, "Iris!?" ohlédl se vyděšeně, "Panebože.." oddechoval a uklidňoval se, blondýnka mu mezitím přinesla ručník ze šňůry, tak jak to dělávala dřív, "Počkám zatím uvnitř, můžu?" zeptala se, "Díky, jasně.." hleděl na ni překvapeně, její přítomnost ho zaskočila. Když oschl a oblékl se, šel za ní dovnitř, kochala se výhledem na moře a přemýšlela jak mu říct všechno co měla na srdci. "Ahoj.." řekl opatrně, "Ahoj.." otočila se k němu s úsměvem blondýnka, ale ten jí brzy zase z tváře zmizel, "Reefe já.." ale on ji přerušil, "Mrzí mně jak to minule dopadlo, opravdu, chtěl jsem se ti omluvit, nebrala jsi mi telefon, tak jsem to pak vzdal, ale.. fakt je mi to líto.. zvoral jsem to.." sypal ze sebe lavinu slov, která ho tížila celou tu dobu, Iris se cítila ještě provinileji než předtím, nechala ho tak dlouho čekat, "Zastav, to já ti dlužím omluvu a obrovskou! Využila jsem toho co mezi námi je a dopadlo to tak jak to dopadlo a že jsem tě pak tak odstřihla.. stalo se toho hrozně moc.." rozhodila rukama, "..byla jsem nějakou dobu vážně.. ztracená." sklopila oči a pověděla mu o tom co se stalo po svatbě, ale vynechala ten jeden malý detail. "Panebože.." sklopil oči, "Ale měla jsem se ti ozvat, bylo to ode mně hrozně sobecké, promiň.." pohlédla na něj se svraštěným obočím, "Ty se neomlouvej.." objal ji pevně, "Mrzí mně čím sis musela projít..", jeho objetí jako vždy přinášelo útěchu, "To ale není všechno." nadechla se zhluboka a pohlédla mu do očí, "Možná by sis měl sednout." řekla po chvilce váhání, "No tak.. řekni mi to, co ještě se mohlo stát?!" hleděl na ni téměř až pobaveně ve snaze odlehčit situaci, "No tak dobře.. z té naší poslední noci vzešlo i něco dobrého víš. Dlouho jsem to tak neviděla, ale je to tak." usmála se Iris pro sebe, "Chci abys věděl, že od tebe nic nechci, ale myslím si že bys to měl vědět, ať už s tím naložíš jakkoliv." řekla klidně a zahleděla se do jeho očí, jakoby na ni skrz ně koukala i Hope, dodávalo jí to klid, "Co se mi tu snažíš říct?" zeptal se tiše, "Byla jsem těhotná Reefe.." odpověděla mu Iris. Reef zalapal po dechu. 

Otec

Reefovi se hlavou roztočily tisíce myšlenek, na prázdno otevíral ústa a nevěděl co říct, oči mu těkaly po podlaze a Iris znervózněla, "Vím že jsem ti to měla říct dřív, ale.. nebyla jsem si jistá..." cítila se tak trapně, nevýt si jistá otcem dítěte nebyla příjemná životní zkušenost, "Já si asi přece jenom sednu.." řekl Reef a posadil se na lavičku, Iris pochopila že si potřebuje srovnat myšlenky a víc neřekla. Trpělivě čekala a stála vedle něj. Po chvilce se zase zvedl a začal nervózně chodit po terase, "Já to nechápu.. teda.. já mám dítě?? Prostě, jsi si jistá že je to moje? Chci říct.. určitě jsi spala i s ním.. byla to jen jedna noc.." mluvil rychle a dýchal zhluboka jakoby běžel maraton, byla to velká věc, "Jo Reefe, jsem si jistá." odpověděla, "Jak?" zeptal se, Iris jen pokrčila rameny "Má tvoje oči." pousmála se, "Co to povídám, ona je prostě celá po tobě.." dodala poraženě, Reef se zastavil, koutky mu zacukaly, "Je to holčička?" usmál se, nedokázal to ovládnout, Iris pokývala hlavou, "Jmenuje se Hope... je úžasná, věčně veselá a ničeho se nebojí." Reef se smál a oči mu zvlhly, "Panebože.." otřel si je a snažil se znovu soustředit, "Mám tu nějaké fotky jestli chceš.." navrhla Iris opatrně a on ihned přistoupil, "Počkej, tady je s dědou a....tady!.. tady je pěkně vidět.." listovala galerií v telefonu, dokud nenašla jeden hezký obrázek "Je.. naprosto dokonalá.. já tomu pořád nemůžu uvěřit.." řekl a s úžasem sledoval obrázek v telefonu, pak trošku posmutněl, "Iris.. budu jí moct vídat?" podíval se na blondýnku vážně, "Pokud budeš chtít." usmála se, "Přenést nás dvě zvládnu." dodala. Reef hlasitě zavil na celé okolí a pak se začal smál, popadl ji do náručí, zvedl a zatočil dokola, Iris se nestihla ani vzpamatovat a už se s ní točil celý svět, ta jeho radost byla tak nakažlivá, že se musela smát také. Najednou se zarazil a podíval se jí do očí, "Já jsem táta.." řekl, Iris stále ještě vlající v jeho náručí dojatě pokývala hlavou, měla na krajíčku, ale tím krásným způsobem... 

Strejdové

"Waau to chci taky jednou umět.." říkal si Harry v duchu a užasle hleděl na Adama, který točil basketbalovým míčem na ukazováčku své ruky s obdivuhodnou lehkostí a přesností. Adamovi klukův pohled neunikl, pousmál se a přihrál mu o zem míč, "Předveď se Harry, jak jsem tě to učil, odrazem o desku..", chlapec se rozkročil, dvakrát zadribloval míčem na místě, pak ho chytil, položil do pravé dlaně a levou rukou ho přidržoval nad pravým ramenem, zapružil v kolenou a vymrštil se jako pružina, zároveň pravou rukou poslal míč požadovaným směrem. Míč letěl, odrazil se o desku, chlapec se pousmál, míč ale sklouzl po obruči a vyletěl pryč, úsměv zmizel. "To nevadí, techniku máš super, fakt jsi se dost zlepšil.. příště zkus ještě.." dával mu rady Adam. Občas si ho brali na víkendy do San Myshuna, byl to Trisův nápad, věděl jaké to je když ti chybí jeden rodič, chtěl mu nahradit nepřítomnost táty, řešit s ním chlapské záležitosti, dělat rošťárny které by mladí kluci dělat měli, blbnout, sportovat, řádit.. věci které by mu Iris nedovolila nebo by jí nenapadly a na které už byl Eliot příliš starý a unavený. Harry sem jezdil rád, kluci se rychle stali jeho vzorem, měl je za frajery, drsňáky, chtěl být jako oni, ne jedna holka se za nimi otáčela, když procházela kolem, ačkoliv u nich samozřejmě neměla šanci, Harrymu to připadalo super. "Hej!" ozval se Tris, když si zavazoval rozvázanou tkaničku, "Aaa to je pohoda, takhle zůstaň strejdo..." opřel se o něj Harry a odpočíval, Tris zavrtěl hlavou, "Ty hajzlíku, pojď sem..!" ohnal se po něm, ale chlapec se smíchem uskočil a utekl. Když už slunce zapadalo a na Harrym byla vidět únava, vzal ho Adam na ramena a šli si koupit něco k večeři. "Dojdeš tam poslepu?" zakryl Adamovi oči, "Harry.." protočil očima Tris, "Nebudu muset." ušklíbl se Adam, chytil kluka pevně za nohy a sesunul ho z ramen "Íííííík!" vypískl vyděšeně Harry, když se s ním svět zatočil, v očekávání nárazu zavřel oči, "A co ty? Dojdeš tam s hlavou dolů?" rýpl si do něj Adam, Tristan se smál, když se chlapec šokovaně rozhlížel. Večer padl na postel naprosto vyčerpaný a ihned usnul. "Dobrou kluku.." pohladil ho po vlasech Tris... 

Tati..?!

Harry spokojeně spal, v bytě bylo příjemně vytopeno, takže ani deku nepotřeboval. Tris s Adamem se ještě dívali na televizi a mazlili se na gauči. Chlapcovi oči se ale najednou začaly pod víčky zrychleně pohybovat a jeho podvědomí se propadlo hluboko do nicoty.. na místo, kde už jednou byl. "Ale ne.." procitl opět v tom tmavém lese, tentokrát už byl odvážnější a uvědomoval si lépe co se děje. "𝐻𝒶𝓇𝓇𝓎.." uslyšel své jméno šeptem, stejně jako minule. Rozhlédl se a našel onu postavu opředenou tajemstvím. "Kdo jsi?!" křikl chlapec přísně, snažil se působit statečně, ale bylo ticho. Udělal krok, pak druhý a třetí. S každým krokem si byl jistější a méně se bál, s každým krokem postavu viděl lépe a srdce mu bušilo rychleji, "Ta.. tati!!" vydechl šťastně a už skoro běžel, ale její strnulý postoj se najednou změnil "𝒩𝑒!" vykřikl hlas hlasitěji než předtím, Harry zamrzl na místě a úsměv mu zmizel. Po těle mu přejel mráz když se na něj otec podíval, temnýma, prázdnýma očima plnýma bolesti, "𝒵𝓂𝒾𝓏 𝑜𝒹𝓉𝓊𝒹.." řekl s vypětím sil a vztáhl k synovi ruku, proti Harrymu vyšlehla čistá záře, která prozářila temnotu toho odporného místa, jeho tělo se přitom křečovitě zkroutilo, "Počkej!" křikl Harry prosebně, ale jasné světlo ho oslepilo a v dalším okamžiku s sebou už škubl na posteli v Trisově bytě. Opřel se o loket a zmateně se rozhlížel, než mu začaly docházet souvislosti, "Jak tohle může být jen sen.." pomyslel si vyděšeně, před očima neviděl nic jiného než tátovu tvář, najednou se roztřásl a oči mu zvlhly. Tris si všiml že se s klukem, něco děje, "Harry, v pohodě..?" houkl směrem k posteli, ale chlapec neodpověděl, posadil se na posteli, hlavu plnou myšlenek a tváře lesklé od slz, "Co když ho táta potřebuje? Co když je někde sám a trpí..?" třásl se jako osika, měl o něj hrozný strach. To už u něj kluci stáli, "Kamaráde copak se děje?" zeptal se Tris, "Nic já.. měl jsem divný sen o.. o taťkovi.." uhýbal pohledem, "To je na nic." pohladil ho po rameni Tris, také míval sny o mámě když byl malý a přál si aby to byla skutečnost, "Byl to jenom sen, neupínej se k němu.." pohladil ho soucitně po tváři, "Chceš uvařit kakao?" zeptal se strejda Adam. Harry pokýval hlavou. Byl to jenom sen. Totéž říkala máma. Ale co když neměli pravdu. Co když to bylo něco víc..?.. 

Seznámení

"Díky bohu, vyšlo to...!" oddechla si Iris, když se s dcerou, kterou křečovitě svírala v náručí přenesla na Sulani. Bála se toho, ale zároveň krom zdlouhavých letů nebyl jiný způsob, jak jí dostat k Reefovi a tak se rozhodla, že to prostě musí zvládnout. Chtěla aby ho znala, chtěla aby znala Sulani a doufala, že alespoň jedno její dítě bude mít otce. Při té myšlence se jí bolestivě stáhlo srdce. Reef nervózně pochodoval před svým domkem, "Ahoj.." pozdravila ho Iris a přistoupila k němu, všimla si že neodtrhnul oči od malé Hope, "Ahoj.." odpověděl nepřítomně, "Ona.. ona vážně vypadá jako já.." špitl a prsty si žmoulal rty, "Říkala jsem ti to." usmála se Iris a pohladila Holčičku po tváři, "Pochováš si jí?" nabídla mu, "No já nevím.." pohlédl na ní překvapeně a poodstoupil, "Neboj.." nenechala mu prostor Iris a přistoupila blíž, opatrně mu předala holčičku, ale Hope vycítila Reefovu nervozitu, zamračeně si ho prohlídla a pak se začala natahovat zpátky k mámě, "Ale no tak, dej mu šanci.." zavrtěla hlavou, "Radši si jí vem, nechce u mně být.." panikařil Reef, "Nene, musíte si na sebe zvyknout.." řekla nekompromisně a popošla se kochat k moři, Reef i Hope za ní oba nevěřícně hleděli a pak si začali prohlížet jeden druhého, "Ok asi nám to neusnadní.." řekl Reef a pousmál se na dítě, které ho odměřeně pozorovalo. Stačila asi hodina a napětí mezi nimi opadlo, společně si hráli na pláži a sbližovali se. Reef nikdy žádné dítě nehlídal, takže to pro něj bylo neprozkoumané území a byl zpočátku nejistý, ale rychle se do toho dostal, Iris je s úsměvem sledovala. Ze zasnění ji vytrhl zvuk příchozí zprávy v telefonu, byl to Logan, chtěl se druhý den sejít. Iris se cítila zvláštně, Reef, Logan, její život se zvláštně stáčel do minulosti před kterou kdysi utíkala. Asi to někdy nejde. Asi nás všechno jednoho dne dožene. Když začínala být Hope unavená, rozhodla se ji Iris vzít domů, "Tak jo, rozluč se s.. s tátou.." řekla rozpačitě, Reef se na ní podíval a usmál se, "Tak ahoj maličká, snad se brzo uvidíme." dřepl si k holčičce, "Papaaa.." zamumlalo batole a pak se natáhla a dala mu pusinku na tvář, Iris se musela zakousnout do rtu aby se neusmívala jako nějaký blázen. "Brzo se zase uvidíme." objala Reefa a zvedla holčičku do náručí. "Budu se těšit." řekl Reef, "Taky.." odpověděla a uchechtla se, pak obě zmizely v ostré záři.. 

Depky

Když se Iris vrátila a uložila unavenou Hope, všimla si v obýváku ležící Luny, která nepřítomně zírala z okna na zahradu, vypadal sklesle. Iris si přisedla k ní na gauč, "Ahoj ségra děje se něco?", Lunu to vytrhlo ze zamyšlení a posadila se, aby na Iris lépe viděla, "Teda, z tebe úplně sálá radost a spokojenost, to je tak osvěžující.." zavřela na chvilku oči a užívala si sestřiny emoce, "Byla jsem na Sulani.." řekla Iris a poškrábala se rozpačitě ve vlasech, Luna se uculila, "Ahaaa, tak to je to..", pokývala hlavou, Iris rychle stočila téma zpátky k Luně, "Ale ty jsi byla nějaká přepadlá, děje se něco?", Luna pokrčila rameny a sklopila pohled, "Lů?" pobídla ji Iris a významně pozvedla obočí, teenagerka protočila očima a hlasitě si oddechla, "Byla jsem venku s jednim klukem a prostě je to divný.." řekla stručně, "Divný..?" gestikulovala Iris žádajíce rozvedení toho slova, "No prostě..!" roznítila se Luna, "..vždycky když jsem s někým venku, tak cítím ty jeho pocity víš? Je to fakt divný, buď jsou nervózní, nebo se bojí, nebo.. něco jiného.." zrudla v tvářích a podívala se z okna, "Další se mnou chtějí jít ven jen proto, že jsem "jiná" je to fakt těžký.." sklopila oči a prohlížela si svoje tyrkysové nehty. Iris si povzdechla, nikdy jí nedošlo jak to její sestra může mít v tomhle ohledu těžké a k tomu všemu v pubertou zmítaném období jejího života. "No a nezkoušela jsi třeba najít jiné Sixamany? Víš, třeba aby by ti poradili, přeci jen žije jich tu už plno, ale buď opatrná komu věříš a o mně s nikým nemluv!" pohlédla na ní významně se vzpomínkou na poslední shledání s jejich druhem, které ji v podstatě stálo Robina. "Já nevím.. můžu to zkusit, třeba mají nějakou komunitu.." zamyslela se Luna, "Jo! Tátovi o tom ale nic neříkej ju?" dodala Iris, když se zvedla z gauče, pamatovala si jak byl příjemný na jejího kamaráda ze Sixamu, se kterým si hrávala jako malá. Luna pokývala hlavou, zbytek dne proseděla u svého notebooku, příjemně překvapená tím ,co našla... 

Děti..

Logan s Iris nechali děti seznamovat a šli se projít po okolí. Tahle část Henfordu byla nádherná. Vodopády, čisté jezero, zříceniny a všude spousta květin a stromů. Chlorofyl byl prostě všudypřítomný. "Jak dopadl tehdy Erwin?" zeptala se Iris s obavami když vzpomínali na Strangerville, "To byl ten zrzavý kluk s rendlíkem na hlavě?" zamyslel se Logan, Iris se zasmála a přikývla, "To byl on.", "No.. po tom jak jste zmizeli se dost uzavřel, měl pocit že to bylo zase nějaké velké spiknutí a že vás odstranila armáda... i mně podezříval, že jsem s tím měl něco společného, už jsem se s ním víc nebavil upřímně, neměl jsem na to nervy." pokrčil rameny Logan, Iris sklopila oči, "To mně mrzí, nedošlo mi že... ach jo...", "Neřekneš mi proč jste tehdy museli odjet?" podíval se na ni zvědavě, Iris uhnula pohledem, "Ne? Pořád to nejde? Sakra.." plácl rukou do stolu na oko frustrovaně, ale bylo znát že to jen hraje, "Promiň." pousmála se blondýnka. Pořád nedokázala uvěřit že sedí právě tady a právě s ním, dovolila si na chviličku se zasnít, "Kde jsou děti?" trhla s sebou po chvíli, "Určitě jsou v pohodě.." mávl rukou Logan a pokračoval v rozhovoru. Ashley s Harrym by s ním ale asi nesouhlasili. "Máš divnej nos.. jsi spadl na kebuli?" poukázala na Harryho obličej holčička, "Možná, ale aspoň nenosím klučičí oblečení abych vypadal jako drsňák.." poukázal na dívky koženou bundu, "Ta je holčičí!" naštvala se Ashley, "V takovym horku se musíš potit jak opice.." dodal posměšně, Ashley šla vzteky téměř pára z uší, "Nekoleduj si prcku, nebo ti ukážu že tu drsňačku nedělá jen obleční!" přimhouřila oči výhružně, "Ooooo, už se třesu!" našpulil pusu Harry, "Tahle debata už mně nudí, promiň.." pak se otočil a dal se na odchod, "Kam jdeš ty posero, Poč... co to? CO TO JE!?!?" chtěla za ním vyrazit Ashley, ale zjistila, že její noha drží pevně připoutaná k zemi šlahouny nějaké rostliny, "Pomož mi!! Kde se to tu vzalo?!?" vřískala vyděšeně a rvala za větvě kolem kotníku. "Pomož si sama ty hrdinko..." špitl si pro sebe Harry s úsměvem..  

Morgyn

V podvečer Morgyn skutečně dorazil, Adrian k němu po přenosu ihned přiskočil, aby mu pomohl a Iris si všimla, jak se ho čaroděj chytil a nechal se dovést ke gauči, byl zarostlý, neupravený, jeho tvář byla poseta jizvami a hlavně - byl slepý... jeho oči byly prázdné, okna do duše zamlžená neprostupnou mlhou. Iris si v šoku zakryla ústa, nevěřila tomu co zbylo z toho dříve mocného muže. "Hej vy dva, nechcete dělat něco zajímavějšího?" vběhla do pokoje v patře Isabella, "A co?" pohlédli na ni zvědavě chlapci, "Šla jsem čůrat a ze spodu jsem zaslechla tátu a tetu jak mluví s nějakým čarodějem, asi budou mluvit o tvém taťkovi... mohli by jsme si to poslechnout." culila se spiklenecky, Harrymu se rozbušilo srdce a znervózněl, "Třeba ho konečně našli!" pohlédl na něj Daniel, "Dobře.. jdeme!" vyskočil na nohy rozhodně Harry, "Ale potichu, jako myšky!" nakázal jim, obě děti přikývly a vyplížily se z pokoje. Scházely jeden schod po druhém, pomaloučku, zlehka, plížili se tři tichošlápci po tmavém schodišti do haly. "Já to nechápu.. tohle ti udělal on?" zaslechl Harry hlas svojí mámy a opatrně vykoukl zpoza skříně, "Ano.. teď už je to lepší, byl jsem na tom vážně špatně, jinak bych přišel už dříve.. lektvary mi hodně pomáhají, ale to kouzlo bylo tak silné... nevím jestli se mi kdy podaří získat zpět zrak.." řekl odevzdaně, "To je hrůza.." špitla Iris, "Já to pořád nechápu, měla jsem si něčeho všimnout nebo..." téměř plakala, "Já jsem o tom věděl. Už od té chvíle kdy tě zachránil v Evergreenu." přerušil ji Morgyn vážně, tehdy Harry slyšel poprvé v životě svojí mámu křičet, "Ty jsi to věděl??? A proč jsi něco neudělal proboha??! Proč jsi to nechal zajít tak daleko??", Morgyn se ani nepohnul, "Zvoral jsem to. Mockrát jsem ho varoval, ale měl jsem něco udělat, dokud to šlo. Proto jsem byl tak rozhodnutý že ho přivedu zpět, ale v tom lese když jsem ho viděl naposledy... byl tak silný..." hlas se mu roztřásl, "Přišel jsem vás prosit o odpuštění.." dodal tiše, "Nevím jestli ti ho můžu dát.." zaslechl hlas svého strýce. Harry zalapal po dechu, v mysli si vybavil les ze svého snu, mohla to být pravda? Nikdy předtím o něm neslyšel a přesto v něm tátu ve snech viděl, to přece nemohla být náhoda, "On tam někde vážně je.." vydechl Harry..

Soucit

Další ráno vládla na farmě nepříjemná atmosféra, nikdo moc nemluvil a každý byl uzavřený do sebe. Harry se radši přesunul ven, kde měl větší klid na přemýšlení, "Kde jsi tati..? Jak tě mám najít.." opakoval si v duchu, doufal v další sen, ale té noci se mu nic nezdálo a bál se, že mu dochází čas. Vůbec nevěděl jak ho má najít, kde začít? Z myšlenek ho vytrhl hlas, který mu zabrnkal na nervy a přetrhl niť, "Čau.." řekla dívka kráčející k němu, "Panebože co jsem komu udělal..?" povzdechl si pro sebe Harry a místo pozdravu na dívku hned vyjel, "Hele nemám dneska zrovna náladu na to tvoje pindání a blbý řeči, tak si to nech.." odsekl přes rameno a čekal nějakou štiplavou poznámku po které sama odejde pryč, ale ona se místo toho starostlivě zeptala, "Něco se stalo?" a posadila se vedle něj. Harry byl zaskočený, "No.. jo, táta je nezvěstný víš a nemůžou ho najít.." řekl pořád krapet ostře, nerad o tom mluvil, "Co tady vůbec děláš?" zeptal se stejným tónem, "Táta přišel za tvojí mámou, je prý smutná, tak mně vzal s sebou, všimla jsem si že tu sedíš, nechci se dívat jak se zase objímají.." zavrtěla hlavou, po chvilce pokračovala "To je mi líto s tvým tátou.. svého skoro nevídám, teď je to po dlouhé době co jsme zas jenom spolu, naši spolu nejsou víš? A je to voják, takže je často dlouho pryč.." řekla se sklopenýma očima, "Aha.." odpověděl Harry zaskočený změnou jejího chování, připadal si teď trochu jako pitomec, proto byla tak protivná, asi byla jen naštvaná stejně jako on, že její rodič se vídá s někým jiným, přitom jen oba chtěli svého tátu, "Poslyš, promiň jak jsem do tebe minule rýpal, byla to blbost.." řekl, holčička se usmála, "Taky se omlouvám, máš normální nos.." Harry se usmál, "To jsem rád." oba se zasmáli. "A tvůj táta prostě zmizel? Někdo ho unesl?" zeptala se po chvilce ticha, "Ne on spíš.. musel odejít.." volil slova Harry, "Nakazil se a chtěl nás ochránit.." dodal na vysvětlenou, "Nakazil? Od koho?? A čím?" vykulila oči Ashley, Harry se najednou zarazil a vyvalil oči, to bylo ono, "Od jedné známé.." odpověděl nepřítomně, myšlenkami byl už ale někde úplně jinde...  

Příjemné odpoledne

Venku bylo krásně a Ashley chtěla poznat všechna zvířátka na farmě, Iris se tedy ujala role průvodkyně a Logana s dcerou po farmě provedla. Udělala to ráda, přišla na jiné myšlenky a Loganova společnost jí uklidňovala, jeho vtípky a úsměvy fungovaly jako houba, která vysála všechny její depresivní pocity. Aspoň na chvíli.. Když došli k Dolores, Harry si všiml dědy připravujícího oběd v altánku a od skupiny se odtrhl. Vyskočil si do houpacího křesla a s úsměvem nabídl dědovi pomoc, "Můžeš prostřít, díky, za chvíli to už bude.." odpověděl Eliot a otočil klobásky na grilu, vůně masa a koření byla omamná. "Hele dědo, kde vlastně žijí upíři?" zeptal se Harry zatímco bral ze skříňky talíře,. Všiml si že se děda trošku zamračil a tak se rozhodl otázku zaobalit, "Viděl jsem v televizi nějaký seriál a tam žili v jeskyních, vím že máme upíry v rodině, ale nikdy jsem je neviděl, tak mně napadlo jestli taky tak žijí? V jeskyních? Jako netopýři??" řekl s dětskou nevinností a naivitou jak jen to šlo. Zabralo to, Eliot se uvolnil a zasmál, "Kdepak! Žijí normálně v domech.. spíš v sídlech, jsou nesmrtelní takže mají spoustu peněz.." odpověděl, "Mezi simíky? Není to nápadné když nestárnou?" zeptal se Harry, potřeboval to konkrétněji, "Ne to ne, většinou se straní rušných míst a civilizace. Moje sestra žije přímo v upířím městě. Jaký malý jsi ji viděl, ale to už si asi nepamatuješ.." pohlédl na něj Eliot, chlapec zavrtěl hlavou, "..byl jsi moc malý. Možná jí někdy poznáš až.. teď si s tvou maminkou moc nerozumí.." dodal smutněji, "Aha.." řekl Harry, "Tyjo upíří město.. to musí mít nějaký hustý název!" dodal nadšeně a zvědavě, Eliot se uchechtl, "Forgotten Hollow.. je to fakt zapomenutá díra, uprostřed lesů a hor, nic tam není.." popsal mu místo Eliot, Harrymu zářily oči, "Hele běž je zavolat, už to bude.." poprosil vnuka. Harry si odfrkl, chtěl se ptát dál, ale i tak se dozvěděl dost. "To je tak dobré!" vyhrkla Ashley, "Nemluv s plnou pusou, prskáš tu drobky.." zavrtěl hlavou Logan, "Vem si kolik chceš!" řekl spokojeně Eliot. Bylo to příjemné odpoledne, všechno špatné na chvilku ustoupilo do pozadí. Iris seděla v houpacím křesle a užívala si tu atmosféru, než ji opět něco zkazí. Harry uklidil a umyl všechno nádobí, "Jsi šikula." pochválila ho. "Mně je asi špatně.." zasténala najednou Ashley, "To bylo jasné už po třetím sendviči! Nikdy nevíš kdy přestat.." zavrtěl hlavou Logan, "My půjdeme už radši domů, ale zítra vás čekáme u nás!" usmál se na Iris a Harryho, "Kdyby jste chtěl, tak doražte také." otočil se k Eliotovi, který zvedl ruce a zavrtěl hlavou, "Ne děkuji, jsi laskav, ale není třeba, jen si to užijte mládeži!" usmál se děkovně. Iris je vyprovodila a utopená ve svých myšlenkách se šla věnovat Hope, Harry oproti ní měl napilno, vlezl si do svého domu na stromě aby ho nikdo nerušil a do zápisníku si sepsal všechno co se od dědy dozvěděl o upírech a svých příbuzných. "Však já vás najdu!" ušklíbl se sebevědomě, "A pak najdu tebe, tati.." slíbil si v duchu..  

Promluva

"Iris?" vytrhl ji ze zamyšlení otcův hlas, "Huh?" otočila se k němu chroupajíc cereálie, které měla ke snídani. Opíral se o linku a přivedl si Lianu jako podporu, "Ajee.." pomyslela se Iris a podezíravě si je měřila pohledem. "Chtěli jsme ti něco říct.." začal rozvážně, "..něco co si myslím, že potřebuješ slyšet." pohlédl na ni, ale pak zas uhnul očima, blondýnka dál beze slova chroupala a čekala co z nich vypadne. "Víš.. je v pořádku, abys šla v životě dál." řekl po chvíli přemýšlení, "Jak to myslíš?" zeptala se když polkla sousto, "Posívej se, Robin je pryč už dlouho, pravděpodobně se nevrátí, ty jsi mladá, krásná ženská a neměla bys být na všechno sama.." řekl Eliot opatrně, "..on by to taky nechtěl.." dodal tišeji. Iris nad jeho slovy chvíli přemýšlela, "Ty jsi taky po smrti maminky zůstal sám.. taky už jsi znovu nikoho tak nemiloval. Co když to nedokážu? Co když to prostě nejde...?" zeptala se až překvapivě klidně, Eliot se pousmál, "Princezno ty máš mnohem větší srdce než já.." řekl a podíval se omluvně na Lianu, "Došlo mi to včera když tu byl Logan, úplně jsi zářila a je to hodnej kluk.. nebo když se vrátíš ze Sulani, jsi taky hned samý úsměv!", "Tati nech toho, nemusíš mi nikoho dohazovat." pohlédla na něj jak ztrapněná puberťačka, "Táta chce jen říct.." vstoupila do toho Liana, "..že bys prostě měla myslet na svoje štěstí. Nemusíš na to všechno být sama." pak oba odešli a nechali ji o tom přemýšlet. Iris se příborem přehrabovala ve zbytku cereálií, nevěděla co dělat. Možná měli pravdu, možná by měla jít dál, ale bála se. Znamenalo by to že je opravdu konec, že už se nevrátí.. Uklidila po sobě nádobí a šla se připravit do koupelny, chvíli na sebe civěla do zrcadla a přemýšlela o tom všem, "Měla bych se sebou začít něco dělat.." podívala se na mastné vlasy a kruhy pod očima, "Vypadat dobře, je půlka cesty k tomu cítit se dobře.." připomněla si slova mámy. Když byla hotová, šla k Harrymu do pokoje "Miláčku, vstávej, hodím Hope na Sulani a jdeme k Loganovi, pamatuješ?" budila chlapce, "Mně se nechce, není mi dneska nejlíp.." zavrtěl se v posteli, "Je ti špatně? Mám zůstat doma?" zeptala se starostlivě a dala mu ruku na čelo, "Né, klidně běž, ale já tu asi zůstanu radši.." odpověděl Harry, "Dobře, řeknu dědovi ať na tebe dohlíží, kdyby něco volej, ano?" řekla a políbila chlapce na čelo, snažila se nedívat na fotku na jeho nočním stolku, na které v Komorebi boboval s tátou. Jak by takhle mohla milovat ještě někoho jiného, pomyslela si..  

Harryho plán

Jakmile se za Iris zavřely dveře, Harry vyskočil z postele, ve které ležel už kompletně oblečený a připravený, "Konečně, už mi začínalo být horko.." vyvětral si zapařené tričko. Skočil k počítači a otevřel stránky u kterých proseděl i předchozí večer. Forgotten Hollow nebylo snadné najít, skoro žádné fotografie, historie, záznamy.. to místo bylo téměř nemožné najít. Téměř. "Mám tě." usmál se spokojeně, když se proklikal přes asi třináctý odkaz a nelezl pár starých fotografií náměstí. "Krok druhý.." vytáhl z kapsy telefon a v kontaktech našel Daniela, "Ahoj, našel jsi to?" zeptal se netrpělivě, "Že váháš! Belina to našla v jedný starý knížce... ale asi to není tak lehký jak jsme mysleli." odpověděl mu bratranec trochu méně veselým hlasem. Harry ho požádal aby v Adrianových kouzelných knihách našel postup na přenášení se na jiné místo, protože Iris ho to odmítala naučit, že prý by to zneužíval. Měla pravdu. "Tak o co jde? Co musím udělat?" zeptal se netrpělivě Harry, "Vyfotím ti tu stránku, přečti si to celé, ale hlavní je, že se musíš soustředit na místo, kam se chceš přenést, ale fakt pekelně se soustředit, můžeš snadno skončit jinde." vysvětlil mu Dany nervózně situaci, "Harry.. co když.. co když to nevyjde, budem mít strašnej průšvih jestli se ti něco stane!" dodal naléhavě, "Neboj nic se mi nestane.." uklidnil ho chlapec, "..už jsem si to našel, vím jak to tam vypadá, zvládnu to. Musím ho najít..", "Já vím.. taky chci aby se strejda vrátil, táta je z toho hrozně smutný, skoro nemluví.. možná ale kdyby jsme mu to řekli..?" ozval se z telefonu smutný hlas, "Ne, nikdy by mi nevěřili. Nebo by to zakázali.." zavrtěl hlavou Harry odmítavě, "Tak jo, pošli screen a drž mi palce. A děkuju že jste to našli!" ukončil Harry rozhovor a nervózně čekal na obrázek, bylo to jako věčnost, přitom jen pár vteřin. Nastudoval si pečlivě přenášecí proces a z fotek co nejlépe okoukal detaily Forgottonského náměstí. V posteli vyčaroval iluzi, bylo to jednodušší kouzlo, kdyby ho děda přišel zkontrolovat, viděl by ho stále spát v posteli. "Snad se vrátím dřív než to prokoukne.." poškrábal se na hlavě chlapec a přistoupil k té těžší části svého plánu. Zavřel oči, soustředil se na náměstí, vybavil si každý detail který dokázal, zamumlal formuli a ucítil zvláštní chvění. Ucítil mravenčení v každém kousku těla a pak během mžiku zmizel. Pokoj zůstal prázdný, byla tu pouze iluze spícího chlapce..  

Staří známí

"Harry! Na něco jsem se tě ptal.." pobídl chlapce znovu, ale kluk nedokázal odtrhnout pohled od těch černých očí a špičatých tesáků, "Ach promiň.." muž oči zavřel a chvíli se soustředil, když je znovu otevřel, byly normální, i naběhlé žíly na jeho tváři náhle mizely, "Lepší?" zeptal se klidněji s lehkým úsměvem, chlapec přikývl, "V-vy mně znáte?" zeptal se když se trošku uklidnil, "Samozřejmě, znám tě od chvíle kdy jsi se narodil." odpověděl upír, "Jmenuji se Idris. Znám tvoji rodinu už mnoho generací." dodal, Harry vyvalil oči, "To by jste mohl znát sestru mého dědy!" řekl naléhavě Harry, "Proč hledáš Lexie?" zeptal se podezíravě Idris, "Nebo víš co, povíš mi to cestou, tady není bezpečno. Pojď." rozhlédl se neklidně a pak chlapci položil ruku na záda a vedl ho pryč z náměstí. "To nebyl zrovna nejlepší nápad přenést se na náměstí mezi upíry s krvácející ránou.." řekl Idris rýpavě, když byli z náměstí pryč, Harry se neklidně chytil za loket a pak pohlédl na upíra, "Jo cítím to, ale na rozdíl od těch upírů na náměstí, se umím ovládat neboj se." řekl aniž by na chlapce pohlédl, "Já eh.. nepovedlo se mi přemístit tak jak jsem chtěl.. vy víte že.. že jsem.." vyzvídal chlapec, "Čaroděj? Samozřejmě." odpověděl Idris, "Panebože! Děda nepřeháněl když říkal že máte sídla! Nikdy jsem neviděl větší dům!" vydechl Harry šokovaně když došli na konec cesty, upír se zasmál, "Je trošku pompézní.." přiznal. Obrovské sochy démonů u brány Harry ostražitě sledoval a čekal kdy po něm skočí. "Uklidni se, jde to dobře.." říkal si v duchu když vstupoval do sídla. "April, máme návštěvu.." řekl tiše Idris, když za nimi zavřel dveře, "Komu to říkáte..?" zeptal se nechápavě chlapec, nikdo v místnosti nebyl, "Mně." zjevila se před ním z ničeho nic bělovlasá žena "ÍÍk!!" vykřikl kluk a srdce se mu opět rozbušilo jako o závod, "Našel jsem ho na náměstí, skoro z něj byla snídaně.." vysvětlil Idris, "Já.." chtěl něco říct Harry, ale nepustili ho ke slovu, "Prý hledá Lexie." doplnil informace Idirs, April jen zavrtěla hlavou a protočila očima, "Proč se tahle rodina tak intenzivně snaží vymřít.."...

Nepříjemný    pocit

"Neboj se, ještě spí, teď jsem u něj v pokoji.." řekl Eliot tiše do telefonu poté, co zkontroloval vnuka. "Jo? Tak dobře.. a nespí už nějak dlouho?" zeptala se nervózně Iris, "Miláčku, odešla jsi ani ne před hodinou.." odpověděl Eliot, "Máš pravdu, promiň.." povzdechla si, "Postaráme se o něj, kdyby něco zavolám, ty si užij volný den.." nakázal jí, "Dobře, děkuju tati." pousmála se a ukončila hovor, nemohla se ale zbavit toho vlezlého pocitu, že se něco děje, že je něco.. špatně? Nervózně přešlapovala před Loganovým domem, "Neměla bych jít raději domů?" přemýšlela, když v tom zaslechla Loganův hlas za zády, "Ahoj! Stalo se něco? Zahlédl jsem tě oknem.." zeptal se starostlivě jako vždy a přišel k ní, Iris zavrtěla hlavou a usmála se, "Ahoj, nic.. jen jsem nervózní z Harryho.. prostě mateřský strach, nic víc." zavrtěla hlavou a protočila očima, "Určitě to nic nebude. Ashley je nemocná každou chvíli a většinou se chce prostě jen válet v posteli.." snažil se ji ukonejšit, "Nejspíš ne, zase přeháním.." přiznala, "Jdeme dovnitř?" zeptala se, "Ne.. "zavrtěl hlavou, "..Ashley je protivná co se dozvěděla že Harry nepřijde, takže jsem vymyslel plán B. Na ten její otrávený xichtík se dívat nebudeš." uculil se Logan, "Mrzí jí to?" zeptala se překvapeně Iris, "To jsem v šoku, měla jsem pocit že spolu tolik nevycházejí.." zarazila se, "Já taky, očividně jsem se spletli." rozhodil rukama Logan, "Děti.. kdo se v nich má vyznat..", "A co je tedy plán B?" podívala se na něj podezíravě, "Hned uvidíš.." zazubil se a zaběhl zpět do domu aby z něj záhy zase vyběhl s piknikovým košem v ruce, "My jdeme na piknik??" vyvalila oči a na tváři se jí rozjel pobavený úsměv, "No jasně!" culil se Logan, "A ty sis vzal kvůli mně košili..?" pošťouchla ho, byl jako ze škatulky, "Možná.." pokrčil rameny a pousmál se, nastavil jí rámě, Iris se chytila a nechala se vést... 

Piknik

Piknikový stůl u Henfordského potoku působil neuvěřitelně útulně, Iris si objemné vlasy spletla do pohodlnějšího copu, "Takhle ti to sluší víc, takhle si tě pamatuju.." pousmál se Logan, Iris se snažila zamotat do konce copu gumičku, "Jak to myslíš?" zeptala se pobaveně, "Když jsi pobíhala po Strangerville s těma dvěma copíkama, beze strachu, sebevědomá a strašně drzá.." vzpomínal, "Hej!" strčila do něj a zasmála se, "Nebyla jsem drzá!" hájila se, "Strašně.." zavrtěl hlavou Logan a vysloužil si další šťouchnutí, "Ty jsi byl zase strašně vážný a důležitý.." parodovala jeho přísný pohled, "Hmm to jsem pořád.." odpověděl a zvážněl ve tváři, po pár vteřinách se oba začali znovu smát. Povídali si celé odpoledne a čas příjemně utíkal, na jídlo si Iris přesedla naproti Loganovi, udělal výborné sendviče, až to Iris vyrazilo dech, "Nevěděla jsem že jsi takový kuchař, je to fakt výborný.." chroupala spokojeně, "Žiju většinou sám, takže něco zvládnu a armádní jídlo je takový hnus, že si chceš občas užít něco lepšího.." řekl a s chutí se zakousl do jídla. "Jezdíš často pryč?.. Pracovně?" zeptala se, "Teď tolik ne, je docela klidné období.." odpověděl, "Ale když byla Ashley menší, tak jsem musel.. asi proto se mi ten vztah rozpadl a Ash mi to dává sežrat do dneška.. děti neodpouští snadno.." pousmál se trošku sklesle, ale jeho pohled se záhy změnil, zamračil se a vyskočil na nohy, "Zmiz!" křikl, Iris vyvalila oči a začala se zmateně rozhlížet, Logan hopsal kolem jak splašený poník a mával zběsile rukama, "Jsi v pohodě?" zeptala se překvapeně, "To byl sršeň!" posadil se pomalu vedle ní a stále se znepokojeně rozhlížel, "Nesnáším ty potvory!", "Pozor!" vyjekl najednou a ochranitelsky si Iris přitáhl, zatímco druhou rukou odháněl útočníka, "Můj hrdino.." špitla pobaveně, Logan se usmál, zatímco očima stále těkal po okolí, pak se ale uklidnil a pohlédl na ženu ve svém náručí, ani mu nedocházelo jak jsou blízko, dokud na ni nepohlédl, na tváři se mu rozjel úsměv, "Jsem fakt rád, že jsi do mně na tom náměstí vrazila.." řekl už klidně, bez legrace, "Jo, já taky." přikývla a stydlivě uhnula pohledem. Když slunce začalo padat k obzory, uklidli nádobí a vyrazili zpět k domovu, Iris už musela pomalu vyrazil k Reefovi.. 

Konec iluzí

"Tati! Jsem doma!" zakřičela od dveří Luna, když se vrátila z procházky s Alistarem. "Chrr- eh.. co?" vzbudil se překvapeně Eliot na gauči. Odpoledne doplňoval zvířatům seno a nějak ho to zmohlo, tak se na malou chviličku natáhnul na gauč, ale tvrdě usnul, "Proboha, už bude večer!" zamrkal překvapeně při pohledu z okna, "Musel jsi pořádně zabrat." smála se mu Luna a šla si do kuchyně udělat něco k jídlu, "Neměl jsem něco..." mnul si čelo, "Harry.. neviděla jsi Harryho? Jak mu je..?" zeptal se ještě celý zpitomělý dcery, "Teď jsem přišla tati.." zavrtěla hlavou Luna zatímco prohrabovala lednici, "Ajo, promiň.." zamračil se starý muž. Pomalu se zvedl z gauče a ještě pomaleji vyšel schody do patra, měl pocit že ho bolí snad všechny klouby a svaly, které k tomuhle pohybu potřeboval. Vešel do pokoje a překvapeně rozsvítil, "Pořád spíš..?" zamručel si pod vousy a přistoupil k posteli ve které spal malý chlapec, "Divné." pomyslel si, "Harry, vzbuď se chlapče, je ti něco?" řekl klidně a sklonil se aby chlapce probudil, jeho ruce ale Harryho obrazem propadly a ten se rozplynul jako oblak prachu. Eliot nevěřícně hleděl na své dlaně a pak jimi jezdil po prázdném povlečení, prsty se mu roztřásly, "H-Harry.. Harry!" křičel vyděšeně, prošel všechny místnosti, jestli nejde o nějaký klukův vtip, ale nikde ho nenašel. "Harry je pryč!" dobelhal se do kuchyně, kde si Luna dělala večeři, "Jak to myslíš?" zeptala se šokovaně, takhle vynervovaného tátu už dlouho neviděla, "Já.. chtěl jsem ho vzbudit a byl.. on nebyl.." popadal dech Eliot a chrlil ze sebe slova rychleji než jeho hlava zvládala skládat věty, "Dýchej!" okřikla ho starostlivě Luna, Eliot se zamračil a zavřel oči, "Není v posteli, byla to jenom nějaká iluze, není nikdy v domě.." pohlédl na ni zoufale, "Cože?!"vyvalila oči Lů, "Možná je.. kam by ale šel sakra..?!" přemýšlela, "Tati musíme zavolat Iris!" řekla naléhavě, "Já vím, zavolej jí prosím, já se musím posadit.." poprosil dceru a přesunul se ke kuchyňské lince a snažil se uklidnit, aby mohl jasněji přemýšlet. Luna ihned vytáhla z kapsy telefon...  

Co se tady děje?

Iris rychle převlíkla tričko, zahodila boty na podpatku a místo nich nazula kecky, ve kterých proběhla celou zahradu mnohem rychleji, vylezla i do domku na stromě, Harry ale nikde nebyl, kamarády v Henfordu neměl a nenapadlo ji kam by mohl jít. "Zavolám Adriana, třeba ho něco napadne.." vytáhla zoufale telefon a třesoucími se prsty hledala kontakt v seznamu. Začínala mít hrozný strach, věděla že kdyby se mu něco stalo, tak její srdce už to nevydrží. "Ahoj Iris! Jak se.. cože..? Proboha.." zvedl telefon Adrian, "Co se děje?" zeptala se Ruby, "Harry se ztratil, nemůžou ho najít.." odpověděl jí tiše Adrian a periferně si všiml dvou malých šmíráků ve vedlejší místnosti, "Napadlo mně jestli nemůžeš udělat nějaké lokalizační kouzlo.. já už fakt nevím kde hledat.." zeptala se Iris, ale Adrian ji přerušil, "Myslím že to možná nebude zapotřebí.." řekl a pohlédl na své děti, které leknutím nadskočily, "Za chvíli ti zavolám zpátky ano? Bude to dobrý, neboj se. Najdeme ho." snažil se ji uklidnit. "Pojďte sem vy dva.." pokynul prstem mrňousům, když si strkal telefon do kapsy, děti se pomalu vyšouraly z poza rohu. Ruby se postavila vedle něj a pozorně děti sledovala, "Myslíš že něco vědí?" naklonila se k Adrianovi, "Ohoo já to vím, podívej na ty provinilé tvářičky.." řekl přesvědčeně, "Tak spusťte. Kde je Harry?" zeptal se přísně, "No on.." začal Daniel, "No?" popoháněl ho táta, "Šel hledat strejdu." vyhrkla Bella pod tlakem, "Cože?" zeptal se Adrian, "Robina.." vydechla ruby v šoku, "Jo.." přikývl Daniel, "Jak ho šel hledat? Kam?" zeptal se Adrian, tentokrát naléhavě, "K těm upírům se přenesl, chtěl znát to kouzl.. našel jsem ho v tvých knihách.. promiň tatínku!!" začal pofňukávat Daniel, "Šš šš, klid, takže se přenesl?" snažil se ho uklidnit Adrian, aby z něj dostal všechny informace než se rozbrečí, chlapeček pokýval hlavou, "Do Fo... Fo...Fofogten.." přemýšlel, "Forgotten Hollow?" zeptal se Ade, obě děti pokývaly hlavou, "Panebože.." zakryla si ústa Ruby. Adrian si promnul čelo, "To vás sakra nenapadlo že to je blbý nápad?!" okřikl děti, "Může se mu něco stát! Možná už i stalo..!", "Ale on to slíbil.." rozklepala se brada Danymu, "Co slíbil?" dřepl si k němu Adrian, "Slíbil že se mu nic nestane!" odpověděl mu syn a do očí se mu vehnaly slzy, Adrian si povzdechl, "Kéž by to bylo tak snadné.." pohladil syna po tváři, pak pohlédl na Ruby, nenechala ho nic říct, "Běž, dej vědět jak to odpadlo." řekla, on přikývl a vzápětí se přenesl pryč...  

Strach

"Já se bojím Ade.." dýchala zhluboka když kráčeli k sídlu Vatore, "Neboj se, najdeme ho." snažil se jí už asi po desáté uklidnit Adrian, "Je tu ale tak dlouho! Co když mu ten přenos vůbec nevyšel?! Může teď někde ležet.. může...může být.." roztřásl se jí hlas, "Je to šikovný čaroděj, určitě to zvládl. Taky o něj mám strach, ale věřím že se mu to podařilo." snažil se působit klidně Adrian, ale žaludek se mu svíral stejně jako Iris. Když vzali za kliku, Iris se rozbušilo srdce, jestli nebude tady, co bude dělat? Co když ho ztratila, stejně jako Robina? Těžce se jí dýchalo, hrudník se jí svíral úzkostí. "Harry?!" zakřičela když vešli dovnitř, "April?! Kdokoliv..." zakřičela znovu, zoufaleji. "Lexie! Lex.. prober se!" zaslechli z obýváku známý hlas, okamžitě na místo popoběhli "Dominiku? Co se stalo?" zeptala se naléhavě když spatřila zvadlou upírku v jeho náručí, "Já nevim.. najednou se jí udělalo mdlo, zeslábla a pak upadla do bezvědomí..." mluvil rychle a snažil se Lexie probudit, "Má pulz?" zeptal se Adrian, "Už roky ne.." odpověděl stroze Dominik, "Ah, promiň já zapomněl.." poškrábal se na hlavě čaroděj, "A.. jak poznáš jestli je.." začal otázku, ale Iris s Dominikem na něj vrhli tak nepříjemné pohledy že se hned zarazil, "..pardon, blbý načasování.." řekl tiše, "Co mám dělat sakra.." začal se nervovat Dominik, "...za to může určitě ten tvůj kluk!" vykřikl vztekle na Iris, tu při zaslechnutí toho jména ihned píchlo u srdce, "Harry? Byl tady??" zeptala se naléhavě, "Jo.. rozhodl se že najde Robina, ale spíš se nechá někde zabít.." odsekl upír, "A kde je teď?" zeptal se Adrian, "Někam se za ním přenesl, Robin byl celou tu dobu s Lexie propojený, asi se něco hodně podělalo když z ní vysál poslední zbytky sil.." řekl třesoucím se hlasem, "Proto vydržel tak dlouho.." vydechl šokovaně Adrian, ".. musím ji hned odnést do rakve, třeba... třeba to pomůže..", "Ale kde teda je!? Dominiku prosím..?" zeptala se znovu Iris, "Já nevím, Lexie to místo znala, já ne.. a ona ti to teď už neřekne, přišli jste pozdě.." sklopil oči a zvedl se s dívkou v náručí. Iris byla na pokraji zhroucení, třesoucí se rukou si zakryla oči a druhou zatnula křečovitě v pěst. "Šla za ním April a Idris, můžeš doufat že ho třeba spasí oni.." řekl směrem k Iris Dominik, "..nebo už jsou taky mrtví.." řekl si pro sebe než odešel do sklepení...  

Nenechávej mně tady

Ospale otevřela oči a pokusila se zvednout své ztuhlé tělo, ale stále byla slabá. Zmateně se rozhlédla kolem sebe a snažila se srovnat myšlenky, uvědomit si, co se vlastně stalo, ale všechno, její myšlenky, pohyby, reakce, vše bylo otupělé a zpomalené. Neměla tušení, jak dlouho byla mimo realitu. Na paloučku zářilo podivné světlo, jakoby světélkoval prach, vznášející se ve vzduchu všude kolem. Čarodějové by tenhle jev označili jako "přesycení prostoru magií" na místě došlo během kouzla k velkému nahromadění energie a místo jí bylo nasáklé skrz na skrz. Adrian to v tu chvíli netušil, ale díky tomu jevu nedokázal pomocí lokalizačního kouzla najít kohokoliv z nich, ať se snažil sebevíc. Byly pro něj skryti v oparu magie. April si začínala všechno vybavovat, otupělost ustupovala, neklidně se rozhlédla a spatřila tělo svého muže, leželo tam kde ho spatřila i těsně před tím, než upadla do bezvědomí, "IDRISI!" vykřikla bolestně a doplazila se k němu. Vzala jeho těžké tělo do náručí a zatřásla s ním, "No tak! Lásko, nenechávej mně tady... zatraceně! To nesmíš! Slyšíš mně?!" křičela na něj zoufale a naštvaně, "Krucinál! Dělej ty parchante, prober se!!" začala do těla bušit, "Já to tu bez tebe nezvládnu.." roztřásla se, nejspíš by se brečela kdyby toho byl upír schopný. "Zvládla bys to.." pousmál se Idris v jejím náručí, "Ale nemusíš." dodal tiše a otevřel oči, April si oddechla a na tváři se jí rozjel úsměv, jakoby ji zalila vlna útěchy a euforie, vlezla mu na klín a objala ho, "To máš štěstí, protože tu bez tebe být nechci..." přitiskla si jeho tělo ke svému šťastně, "Miluju tě." políbila ho do vlasů, "Taky tě miluju." hladil ji po zádech konejšivě a snažil se utřídit mysl, stejně jako April předtím. "Kde je Harry?" zeptal se, "Támhle leží.." ukázala April na dvě těla opodál a slezla mu z klína, "Slyším jejich srdce, ale tlučou tak pomalu..", "Musíme je odnést domů, můžou být zranění." vyškrábal se na nohy Idris a pomohl své družce vstát, "A co Robin? Co když se probere a bude.. pořád stejný..?" zeptala se April, "Nemůžeme ho tu přece nechat." pohlédl na ní. Po chvilce přemýšlení přikývla "Máš pravdu.." přiznala. Síly se jim vracely pomalu, ale dokázali je vzít do náručí, "Harry? Slyšíš mně?" zatřásla s tělíčkem v náručí, ale chlapec nereagoval..  

Probuzený

"Takže Eliotovi je už lépe?" zeptala se April, "Když jsem mu řekla že se našli, ulevilo se mu, ale to srdce dostalo zabrat, snad ty léky budou stačit.." řekla tiše blondýnka. Byla strašně unavená, těžkou hlavu měla opřenou o svá kolena, ale zároveň nechtěla spát. Celý den a noc seděla u Harryho postele, byla pryč jen asi na čtvrt hodiny, aby doma sdělila zprávy a vzala si něco teplejšího na sebe, protože ve starém sídle strašně táhlo a i když bylo venku teplo, v kamenné stavbě se držel chlad. Doma Iris zjistila, že Luna musela vzít Eliota k lékaři, protože byl prý celý bledý a cítil tlak na hrudi. Dostal nějaké léky a už mu bylo lépe, ale pro blondýnku to byl ten den jen další hřebík do srdce. Její táta měl náběh na infarkt. Byl už samozřejmě starý, ale nedokázala si představit, že by tu už nebyl, byl jejím bezpečným přístavem ať se dělo cokoliv. "Ma..mami..?" vytrhl ji náhle ze zamyšlení dětský hlásek, bylo to jako by jí někdo píchnul adrenalin do žíly, "Harry!?" zvedla hlavu a nevěřícně koukala na chlapečka sedícího na posteli, který se ospale rozkoukával. April se usmála, "Nechám vám soukromí.." řekla a odešla z místnosti. "Pojď ke mně.." vyběhla k němu Iris a chlapec šťastně sklouzl z postele a padl jí kolem krku, "Jak je ti?? Cítíš se dobře? Není ti špatně nebo tak něco?" zmáčkla ho pevně v náručí, "Né.. jsem jen takový.. zesláblý..." zhodnotil své pocity Harry, "Kde je táta?" rozhlédl se neklidně kolem, "Je v jiném pokoji, museli jsme ho přenést, začal se hrozně třást a mluvil ze spaní.." odpověděla Iris, "Můžeš mi říct co jsi to vyváděl?? Víš jaký jsme o tebe měli strach? Jaký jsem JÁ měla strach???" zeptala se káravě, "Promiň mamí, myslel jsem, že budu zpátky než se vrátíš, chtěl jsem ho najít, nikdy bys mně nenechala jít..!" začal se vymlouvat chlapec, kterému bylo už jasné, že má velký průšvih, "No to si sakra piš že bych tě nenechala!!" přerušila ho Iris, "Víš kolika lidem jsi mohl ublížit? Uvědomuješ si to vůbec??" zamračila se, "April a Idris kvůli tobě málem přišli o život.. ty jsi mohl přijít o život! Chápeš jaké by to pro mně bylo?? Pro Lunu, strejdu Trise a Ada..?" zvýšila hlas, "Děda měl málem infarkt, když zjistil, že jsi zmizel a v tvojí posteli byla jen iluze! Je už sakra starý, mohl to být jeho konec kdyby byl doma sám!" pokračovala, Harry vyděšeně vyvalil oči, "Ale ne! Chudák děda! Sakra.. To mně strašně mrzí, vážně!.. nechtěl jsem.. nechtěl jsem aby se někomu něco stalo!" zrychleně dýchal jak ze sebe chrlil slova, Iris mu položila ruku na rameno, "Naštěstí nestalo.." řekla klidněji, "Ale mohlo. Mohli jsme přijít o spoustu milovaných. Musíš brát ohledy i na ostatní přeci, ne jen na sebe a svoje zájmy.." pohlédla mu do očí, "Ale.. já ho našel mamí.." řekl tiše a sklopil zrak, "Já vím a nechci aby sis myslel, že nemám radost, samozřejmě jsem šťastná že je táta zpátky i když... ještě tak úplně zpátky není.." sklopila zrak, "..ale cesta kterou sis zvolil, byla opravdu špatná a sobecká. Rozumíš tomu?" pohlédla tázavě na syna, Harry pokýval hlavou, "Mrzí mně to." řekl smutně, Iris ho znovu objala. Cítila jak z ní padá obrovská tíha, když ho držela v náručí... 

Rýpavý bratr

"Takže.. takže říkáš že se z toho ten kluk dostane?" zeptal se šokovaně Eliot, když jim Adrian přišel po pár dnech vysvětlit vývoj událostí ve Forgotten Hollow, "To je báječný!" usmívala se Luna a pohledem přejížděla svoje příbuzné, "Vypadá to tak..!" zavrtěl hlavou Adrian, z jeho hlasu bylo slyšet jak je nadšený, "..ještě je před ním určitě dlouhá cesta, to co teď prožívá bych asi nejlíp popsal jako detox, má bolesti, jeho tělo bojuje, je zesláblý a místy ještě zmatený, taky je často podrážděný a mění se mu nálady, ale už mnohem líp komunikuje a vnímá okolí.. zase v něm chvílemi poznávám svého bratra.." sklopil oči a usmál se, "Nejlepší zprávy za dlouhou dobu! Náš malej šikula dokázal něco, co ani ti vaši mudrcové ne.." zubil se Tristan a hrdě pocuchal vlasy chlapce vedle sebe, "Upřímně nechápu jak jsi to udělal Harry a.. rozhodně nesouhlasím s tvým postupem, ale děkuju ti." pohlédl Ade vděčně na synovce, "Já to vlastně taky nevim strejdo.." pokrčil rameny Harry, "Kdy ho budu moct vidět??" zeptal se nadšeně, "Ještě chvilku vydrž, až se zmátoří, ale už se na tebe taky ptal neboj.. i na Iris samozřejmě." pohlédl na svojí švagrovou, ta se s nepřítomným pohledem pousmála. "Mamka je fakt nadšená co?" šťouchnul Tristan do Harryho, "Asi nechce tátovi vysvětlovat že si stihla udělat druhý dítě jinde.." ušklíbl se v žertu a pohlédl úkosem na svou sestru, "Tristane!" okřikl ho ihned Eliot, Luna si jen zakryla ústa a pohlédla na svoji sestru, ta jí podala malou holčičku, kterou do té doby držela v náručí a zvedla se ze země. "Samozřejmě, nebude to lehký.. ale nechápu proč máš potřebu to řešit před mými dětmi a shazovat mně. Zrovna ty, jakoby jsi byl neomylný a nikdy neudělal nic špatně, ale možná si ty roky utopený v drogách ani radši nepamatuješ.." odsekla bratrovi naštvaně, "Promiňte chci být asi chvíli sama, děkuju za skvělé zprávy Ade.." položila švagrovi ruku na rameno a pak se vzdálila od davu, "Iris počkej, promiň..!" snažil se omluvit Tristan, když sklidil od všech nepříjemné pohledy, ale blondýnka se nezastavila. Bratrova poznámka byla ostrá a ťala přímo do živého. Jak má tohle Robinovi říct? A co když jí to nikdy neodpustí? A pokud ano, mohli by jen tak navázat tam kde přestali, po tom všem co se stalo? Stále ho milovala celým srdcem, ale co když se změnila a co když se změnil i on?.. 

Odjezd

Iris šla otevřít dveře, když u jejich domu zazvonil zvonek. "Ach, Logane, ahoj Ashley.. promiň že jsem ti nebrala telefon, já... není teď zrovna nejlepší doba.." sklopila vyhýbavě oči, nechtěla mu vysvětlovat jak zázračně se našel její zmizelý manžel, "Chápu já jen.. přišel jsem se rozloučit a nechtěl jsem odjet bez jediného slova." řekl trošku ironicky s odkazem na jejich minulost, Iris na něj překvapeně pohlédla, "Odjet?" zopakovala po něm, pohledem přejela jeho plně naložené auto a naštvanou dceru, "Proboha vy vážně odjíždíte.. proč? Myslela jsem že tu máte být do konce léta..?" zeptala se nechápavě, "Proč asi.." odsekla naštvaně Ashley, Logan si jen povzdechl, "Povolali mně, musím zpátky do armády." řekl vážně, nevypadal zklamaně, byla to prostě jeho povinnost a přes to u něj nejel vlak. Bral to jak to je. Iris si vzpomněla jak bylo těžké ho tehdy ve Strangerville přesvědčit k porušení pravidel. "Takže.. tohle je sbohem?" zeptala se tiše, po chvíli ticha, "Na nějakou dobu asi ano.." tentokrát se pohledu do očí vyhýbal on. Ashely si nahlas odfrkla a zavrtěla hlavou, "Je tady Harry?" zeptala se blondýnky, "Taky bych se chtěla rozloučit." dodala nabroušeně, "Eh, promiň Ashley, jasně.. běž dozadu na zahradu měl by tam být." nasměrovala holčičku cestou kolem domu. Ashley ještě věnovala tátovi naštvaně ublížený pohled a šla. "Nezvládá to nejlíp co?" zeptala se, Logan jen zavrtěl hlavou a promnul si spánky, "Není to bohužel poprvý co musíme odjet odněkud dřív.. až bude starší tak to třeba pochopí. Doufám.." ohlédl se za malou holčičkou se svraštěným obočím... 

Znovushledání

Eliot se rozhodl že Robinův návrat domů pojme jako rodinnou oslavu, ostatně bylo co slavit! Pozval celou rodinu a připravil spoustu jídla. V palmových listech se nad rozžhavenými uhlíky pomalu dusilo marinované maso, byla to specialita kterou se naučil na Sulani a vůně se už pomalu plazila napříč celou zahradou. "Mám dojem že tvůj manžel podvádí El.." pohlédl spiklenecky na svou sestru a pak zpět na Dextera, "Zrovna jsem chtěl říct, že si totéž myslím o tobě drahý bratře.." odpověděla podezíravě Ellie a hlídala si ostražitě své karty, "Já? Nikdy!" zamračil se Eliot, Dexter se jen spokojeně usmíval pod vousy. "Ne do obličeje!" křičela Isabella když na ní Harry zamířil balonkem plným vody, "Aspoň ti nebude takový horko!" smál se Daniel a běžel si pro další balonek. "Hlavně to nehažte sem!" požádala je Luna, která se též bavila v okruhu svých vrstevníků s Tristanem, jeho přítelem Adamem a sestřenicí Laurou. Všichni si užívali krásný letní den a těšili se na návrat svého milovaného, akorát jedna osoba měla nervy na pochodu. "Jak se cítíš?" zeptala se jí Ruby, "Co bys řekla?" odpověděla Iris, nervózně přešlapující v altánku, Hope ještě spinkala, "Tahle.. oslava! Chtěla jsem mu všechno říct v klidu, ne před celou rodinou.." promnula si spánky, "Měla jsem za ním jít už do Forgotten Hollow, ale nechtěla jsem.." povzdechla si, "...nechtěla jsem mu to dělat ještě horší, měl to dost těžké." začala si kousat nehty na ruce, Ruby jí přes ně plácla, "Bude to dobrý, uvidíš." pohlédla na kamarádku vážně, "Jo? Jé ahoj Robe, konečně jsi doma, moc jsi mi chyběl! Hele a tady to je moje dítě, které jsem si udělala s někým jiným, jo a v den naší svatby.. Ano, to bude úplně skvělý!" řekla sarkasticky kamarádce, Ruby stiskla rty aby se nezasmála, "To není vtipný!" zasupěla Iris, "Já vím že ne." zvedla ruce Ruby, "Kde je vlastně Adrian?" rozhlédla se Iris po zahradě, "Dorazí později, říkal že se skočí dát domů trošku do pořádku, byl ve Forgotten Hollow teď celé dny." odpověděla. "Připravte se vy dva prevíti!" zakřičela Bella, když se za ní najednou zjevil velký temný mrak, všichni ztichli a polekaně zalapali po dechu, kromě skupinky staříků, kteří ho nestihli zaregistrovat tak rychle. "Neděste se, můžeme za to my, ne tady mlaďas.." uklidnila situaci April, když se temnota rozplynula. Bell nadskočila a leknutím upustila balónek s vodou, který s plesknutím praskl. Všichni byli ticho,"Ahoj všichni!" pozdravil nervózně Robin a usmál se... 

Nepříjemné novinky

Iris měla pocit že asi omdlí, ale pokynula Luně aby malou holčičku přinesla, "Pojď sem miláčku.." převzala si jí, Robin Iris mlčky sledoval. Eliot s Trisem vyšli na terasu, táta na podporu Iris a Tris zas pro případ, že by Robin potřeboval přítele. "Tohle je Hope..." ukázala holčičku Robinovi, "Moje dcera.." dodala tišeji, Robin těkal pohledem z dítěte na svou ženu a srovnával si myšlenky, "Brzy bude mít narozeniny, bude z ní už velká holka.." pousmála se na děťátko a pak nervózně pohlédla na Robina, ten po chvilce ticha konečně promluvil, "Moje.. ne naše.." špitl tiše, "...za to ses mi chtěla omluvit.. To dítě není moje.." odvrátil pohled a rozhozeně přešlápl na místě, "Já, chci říct.. vím že jsem byl pryč dlouho, ale.. je dost velká! Kdy.. kdy jsi..?" svraštil obočí a pohlédla tázavě na Iris, Luna vycítila vhodnou chvíli k tomu, aby si holčičku znovu převzala a odnesla ji dovnitř, "Hele já, upřímně jsem počítal s tím, že už sis možná i našla někoho jiného, ale že už máš dítě v tomhle věku to.. to je fakt šok.." promnul si spánky a hleděl na holčičku, kterou Luna nesla pryč, Iris se kousla do rtu, "Nikoho nemám Robe, byla to jen strašně hloupá chyba, úlet, kterého opravdu lituji.." odpověděla Iris třesoucím se hlasem, "Předtím, nebo potom co jsem odešel?" pohlédl jí do očí, hledajíc pravdu, Iris se roztřásla, "Takže předtím.." udělal si závěr Robin z jejího výrazu. "Promiň! Byla jsem opilá a naštvaná! Když ses popral s tím mužem a zmizel ze svatby tak jsem byla úplně zničená!" chtěla mu to vysvětlit Iris, "Počkej.. ty jsi s tím druhým spala v náš svatební den?" vyvalil oči, "Iris uhnula pohledem, stejně by se to jednou dozvěděl. Bylo vidět jak Robin zatnul čelisti, po chvilce přemýšlení se zeptal, "Kdo je to? Znám ho?", Iris zaváhala ale přikývla, "Ten můj bývalý ze Sulani.." uhýbala pohledem, Robin se hořce zasmál, "No samozřejmě! Kdo jiný.." zavrtěl hlavou podrážděně, "Miluješ ho?" zeptal se naštvaně, nikdy Reefa neměl rád, Iris mu tentokrát pohlédla do očí, "Ani z daleka ne tolik jako tebe Robe! Ale.. nemůžu říct že je mi lhostejný, jinak bych za ním tehdy nešla.." hleděla na něj s lítostí, "Poslyš já... vím že jsem to hrozně zvoral, nechoval jsem se nejlíp, když to všechno začínalo jít do háje, byl jsem protivný a odtažitý, uvědomuju si to, ale.. všechno co jsem kdy udělal, jsem udělal pro tebe. Vždycky jen pro tebe..." sklopil oči, "Asi potřebuju být chvíli teď sám a vstřebat to, promiň.." dodal tišeji, smutněji, "Robe.." snažila se ho zastavit Iris, ale on jí neposlouchal a přemístil se, "Robe!" vykřikla znovu, ale to už byl pryč. Nevěřícně hleděla před sebe, po tváři se jí valily horké slzy... 

Domov

Robin se přenesl na místo, na kterém se cítil v bezpečí, skrytý před světem, místo, které pro něj znamenalo útočiště - domov. Od Adriana věděl, že dům je teď prázdný, protože Iris v něm bez něj nechtěla žít. Rozmrzele se rozhlédl po interiéru, místo které spolu vybudovali k obrazu svému, nyní tmavé a bez života. Cítil vztek, nevěděl jestli je to jeho vztek, nebo ještě zbytek temnoty někde v něm zakořeněné, ale nechtěl to ani zjišťovat, věděl jen, že se potřebuje uklidnit a všechno promyslet. Dal si studenou sprchu a pak se posadil v obýváku na gauč. Přemýšlel jestli po tom všem co se stalo, měl vůbec nárok Iris soudit, ona si udělala dítě s jiným a on to jejich málem v zaslepení zabil, nebylo to snad ještě horší? Z přemýšlení ho vytrhlo zamňoukání, na gauč vedle něj vyskočila jeho kočka, viditelně šťastná, že je někdo po té době doma, "Auroro!" pohlédl na ní překvapeně, šedivé chloupky kolem její tváře už značily pokročilý věk. Robin si všiml že misku v kuchyni měla plnou, že by Adrianovo kouzlo? Pohladil kočičku a ta spustila slastné vrnění. Byl rád že vidí známou chlupatou tvář. Chvíli se s ní mazlil a pak se šel se do patra převléknout, když se vrátil, už nebyl sám, v obýváku na něj čekal Tristan s Adrianem. "Tady je!" oddechl si jeho bratr, "Už jsme se báli, že jsi vyrazil na Sulani.." zazubil se Tris, Robin se sarkasticky pousmál, "Napadlo mně to nebudu lhát.." odpověděl, "..ale není jeho chyba že využil situace, když za ním přišla.." pokrčil rameny. "Jsi na ní naštvaný.." konstatoval Adrian, "Jasně že jsem na ní naštvaný, strávila svatební noc s jiným chlapem!!" odsekl Robin hlasitě, "Ale je to i moje vina... kdybych se k ní nechoval tak jak jsem se choval a mluvil s ní, řekl co se děje... nechtěl jsem to přiznat ani sobě..." sklopil oči zahanbeně, "Vlastní ženu jsem dohnal k tomu, že šla pro útěchu k jinému, můj syn, ten malej kluk, mně musel zachraňovat a málem přišel o život... mám vůbec nárok bejt naštvanej?" pohlédl tázavě na dvojici před sebou, oba si vyměnili skleslé pohledy, "Podle mně nárok máš.." pokrčil rameny Tristan, "..ale měl bys jí zkusit odpustit, byla fakt zničená když zjistila, že to dítě není tvoje a když jí chodili říkat, že jsi mrtvý.. nás všechny to ničilo, ale jsi tady a máte druhou šanci." pohlédl na svého švagra vážně, Adrian na něj překvapeně pohlédl, "Teda to jsem od tebe nečekal.." přiznal ironicky, "..ale souhlasím s tím!", pokýval horlivě hlavou směrem k Robovi, všichni se lehce zasmáli, "Ať se ale rozhodneš jakkoliv, jsme tu pro tebe." dodal a společně Roba na znamení podpory objali. "Díky.. Nedáte si něco k pití?" zeptal se Robin, když ho pustili, "Máš tu něco ostřejšího?" zeptal se hned veseleji Tris...

Mořské geny

V podvečer vzala Iris malou oslavenkyni ještě na návštěvu k tatínkovi. "Tady jí máme!" zakřičel nadšeně když je spatřil, "Sakra ty jsi už velká rybko.." prohlížel si ji Reef nevěřícně a pohledem přejel na Iris, která jen chápavě pokývala hlavou, "Rostou jako z vody.." dodala a zavrtěla hlavou. "Něco pro tebe mám..." natáhl se na stůl pro zabalený dárek, "Všechno nejlepší Hope." políbil holčičku na čelo, "Jé děkuju tatínku!" zajásala holčička a zvědavě odklopila víko dárku, krabička byla plná nádherně barevných mušlí, které posbíral z hlubin oceánu, "Ty jsou nádherné..!" hleděla na ně užasle, "To aby sis mohla vzít kousek moře i s sebou domů a nikdy nezapomněla, kde máš kořeny.." pousmál se Reef, Iris sklopila oči, ale usmála se, byl to vážně moc hezký dárek, jen ty kořeny jí teď nadělaly spoustu problémů. "Můžu si jít zaplavat?" zeptala se holčička, "Teď?" pozvedla obočí překvapeně Iris, "Tak běž, ale stáhni si vlasy, ať je nemáš mokrý." požádala holčičku, ta jí poslechla, udělala si dva culíčky, pak se rozeběhla a skočila do vody přímo z terasy, "Skvělý že sis stáhla ty vlasy..!" houkla na ni odevzdaně Iris, "Promiň!" zazubila se holčička a zmizela pod vodou. Reef se začal smát, "Jí od vody držet nedokážeš, bude to jen horší.." pohlédl šibalsky na Iris, "..myslíš že bude taky...?" zeptala se a poukázala na Reefovi nohy, "Rozhodně. Má to v genech. Jen se na ní podivej.." posadili se na terase a sledovali své dítě, "..je ve vodě jak doma, bude jí to táhnout víc a víc, čím bude starší, tím to bude silnější." upozornil ji Reef, "Ale ona nemá ploutev jako ty." zamračila se Iris, "Ta se objeví až tak kolem puberty, je to součástí vývoje dítěte, u někoho se objeví dřív, u jiných později.." pokrčil rameny, "Takže časem bude muset žít u moře?" zeptala se Iris sklesle, "Je to dost pravděpodobné." odpověděl Reef, jeho společnice jen smutně sklopila oči. Měla dvě děti a každé si přálo žít se svým otcem, věděla že rozpůlit se nedokáže. "Omlouvám se že jsem se teď moc neozývala, našel se.. našel se Robin.." řekla tiše, "To je skvělý, nebo ne?" pohlédl na ni rozpačitě, Iris pokrčila rameny, "Mrzí mně že jsem ti dala zase naději a.. pořád ti jen ubližuju a ty si to nezasloužíš.." nahrnuly se jí slzy do očí, takže uhnula pohledem, Reef ironicky pokýval hlavou, "Hele nedělej si starosti, někoho teď vídám." přiznal po chvilce ticha s úsměvem, "Vážně?" pohlédla na něj překvapeně Iris, "Jo, došlo mi že my dva.. nemá to budoucnost, ty tu nikdy nezůstaneš a já to po tobě nemůžu chtít když už tu nemáš rodinu. Takže jsem se rozhodl jít dál. Nechci být pořád sám." pohlédl na ni uvědoměle, "Ty máš svojí rodinu tam.. někde.." mávl rukou, "Teď když se ti našel manžel se zdá být všechno jak má být, nemyslíš?" zeptal se, Iris na něj chvíli oněměle koukala, "Snad.." pokývala hlavou když se jí vrátila řeč, "Akorát nevzal moc dobře že mám dítě s tebou.." dodala rýpavě, "A jo, tohle.." zaxichtil se Reef provinile, Iris do něj šťouchla a oba se zasmáli, cítila jak napětí mezi nimi najednou mizí a bylo to hrozně fajn. "Hele nestačí to už? Určitě máš na prstech varhánky!" křikla Iris na dítě, "Prosímtě, to my nemáme.." zavrtěl hlavou pobaveně Reef a opravdu, holčička z vody vylezla, ale na jejích ručičkách to nebylo vůbec znát. "Vidíš? Je po mně.." pohlédla na Iris spokojeně, ta si jen povzdechla.. 

Schůzka v Myshunu

"Dobrý den, měla by tu být rezervace na jméno Blake?" zeptala se Iris hostesky, když dorazila do restaurace na adrese podle pokynů v sms, kterou jí Robin odpoledne poslal. Zarazilo ji, že je to v Myshunu, ale pro čaroděje nebyla vzdálenost žádný problém, navíc tohle město už měla prošlé mockrát a věděla kam se přenést. Hosteska ji vedla skrz restauraci, až na pěknou terasu s krásným výhledem na město, "Prosím, tady je váš stůl." oznámila jí vesele a odešla, Robin se taktně zvedl aby ji pozdravil, "Ahoj." řekl nesměle, ale s úsměvem a letmo ji políbil na tvář, "Ahoj!" oplatila mu nesmělý úsměv Iris a rozpačitě se posadila naproti němu. Přece by ji nebral na tak krásné místo, kdyby se rozhodl to ukončit no ne? Leda že by si chtěl dát poslední krásnou večeři, než navždy zmizí z jejího života.. nasucho polkla a pohlédla na svého společníka, zjistila že ji pozoruje, klidným, vlídným pohledem, chtěla něco říct ale nevěděla jak začít, naštěstí se toho ujal za ni, "Omlouvám se že jsem se posledně tak vypařil, potřeboval jsem si.. srovnat myšlenky. Nechtěl jsem říct něco, čeho bych později litoval.." sklopil oči, "Né, je to moje vina.. neměla jsem to na tebe tak vychrlit hned co jsi přišel.." snažila se ho povzbudit Iris, ale Robin ji přerušil, "To ne, já jsem fakt rád že jsme tu náplast strhli hned, tohle bych si po menších kousíčkách dávkovat nechtěl.." řekl s ironickým nádechem, "..ale byla to rána, to přiznávám. Nemůžu ti to ale vyčítat, je z velké části moje chyba že se to stalo a musím si to přiznat i když.. je to fakt těžký.." bylo na něm vidět jak s tou myšlenkou vnitřně zápasí, "Robe.." chtěla vrátit vinu opět na sebe, ale přerušila je servírka s předkrmem a skleničkami vína. "A ty mi odpustíš? To všechno co jsem podělal..?" zeptal se tiše když odešla. "Samozřejmě.." pohlédla na něj nechápavě, "Musím říct že když se za tebou Harry vydal, bylo to strašný.. věřila jsem že vás ztratím oba.. ale místo toho se vrátil i s tebou.." usmála se šťastně, "Bohužel je po tobě a očividně si bude rád hrát na hrdinu za každou cenu.." dodala rýpavě a napila se vína, Robin se zasmál, ale pak zas trošku posmutněl, "Mrzí mně že jsi ho musela vychovávat sama.. tolik jsem toho prošvihnul..", Iris sklopila oči, "Ale teď už nemusíš, jestli.." dodal nejistě a natáhl se přes stůl, aby ji chytil za ruku, Iris na něj překvapeně pohlédla, "Rád bych, aby jsme byli zase rodina, a-aby jste se vrátili domů..." trošku se zakoktal, Iris se už nadechovala k odpovědi, když zase přišla servírka aby odnesla prázdné skleničky a talíře. Robin její ruku zase pustil, aby slečně udělal místo, Iris na servírku naštvaně pohlédla. "To bych moc ráda." řekla s úsměvem když byla dívka konečně pryč, Robin se uculil, "Mám ale jednu podmínku.." dodal, Iris se na něj tázavě podívala," Jakou?", "Už nebudeš chodit na Sulani.." řekl nekompromisně, "A-ale Robe! Je to táta Hope, musím jí tam brát!" rozhodila rukama, "Budu jí tam brát já, nebo Harry až bude starší.." odpověděl klidně Robin, "Ty?" pohlédla na něj pobaveně, "Tak to bude fakt skvělý.." dodala sarkasticky, Robin jen pokrčil rameny, "Řekla jsi mi, že ho pořád miluješ, tohle po mně nemůžeš chtít.." Iris sklopila oči, "Dobře.. máš pravdu.. asi to tak bude lepší, nechci abys musel žít v nejistotě.." byla skleslá, Sulani milovala a s Reefem ráda trávila čas, ale byla to malá cena, kterou musela zaplatit za spokojený život, "Děkuju." usmál se úlevně Robin, ona mu úsměv oplatila. Začala hrát živá hudba a simíci od okolních stolů se zvedli k tanci, Robin také, "Smím prosit..?" podal jí ruku a Iris přijala. Nemohla tomu uvěřit. Opřela si tvář o jeho rameno, znovu cítila jeho vůni a teplo jeho těla. Připadala si jako ve snu. Po tanci se posadili na lavičku na terase, Robin si ji přitáhl k sobě, "Kéž bych mohl zastavit čas." řekl spokojeně a propletl prsty s jejími, "Kéž bys mohl.." zavrněla Iris a přitiskla se k němu ještě víc...

Rozloučení s Lianou

"Tady to je.. pochovali ji vedle její matky, to je hezké.." hleděl Eliot sklesle na náhrobní kámen obklopený čerstvými květinami a svíčkami. Iris měla sucho v krku a nebyla schopná něco říct, chtěla tátu utěšit, ale nenapadala jí vhodná slova. "Byla jsi moje nejstarší přítelkyně.." řekl po chvíli se smutným úsměvem, "..vždycky jsi tu pro mně byla, když jsem potřeboval.." sklonil hlavu, "..a teď jsi pryč. Už tě nikdy neuvidím." dodal tiše, Iris po tváři stekla horká slza, "To že ji neuvidíš ale neznamená, že tady nebude.." namítla, "Máš pravdu." přitáhl ji k sobě Eliot a opřel si hlavu o tu její, "Bude tu s námi, stejně jako tvoje maminka." políbil dceru do vlasů. "Eliote?!" vytrhl je z truchlení mužský hlas, oba se překvapeně ohlédli, "Diego?" prohlížel si muže zkoumavě Eliot a hledal podobnost s mladým mužem, kterého si pamatoval z minulosti. "Trefa." usmál se Selvadoraďan, "Ale... sakra chlape jak ses sem dostal? Volal jsem ti teprve před pár hodinami, že Lia zemřela.." vrtěl nevěřícně hlavou, "No já.. eeeeh..." zamyslel se Eliot, "My totiž, já, nooo.." přidala se Iris, "Ona je.." ukázal na dceru, "Herečka! Jsem herečka!" vyhrkla Iris, "Jo! Je herečka! A má příštup k soukromému letadlu." kýval hlavou spokojeně Eliot a Iris na souhlas také, Diego na ně překvapeně zamrkal, "To jsou věci." chvíli na sebe trojice jen tak hleděla, "No, když už jste tady, nechcete zajít na skleničku? Napijeme se na tu naší holku.." poukázal na Lianin hrob, "Moc rád." přiznal Eliot, potřeboval zapít smutek a chtěl v Selvadoradě chvilku zůstat a zavzpomínat. Iris s úsměvem také souhlasila. Společně se přesunuli do taverny u tržiště, kde to Eliot moc dobře znal. "Jak tě vůbec napadlo mi zavolat? Nikdy jsme v kontaktu nebyli." zeptal se Eliot Diega nad skleničkou studeného piva, "Všude měla vaše společné fotky, proto jsem tě taky na tom hřbitově hned poznal. V jejím telefonu jsem si pak našel číslo, jméno jsem si pamatoval, myslel jsem si, že bys to měl vědět co nejdřív, moc jsi pro ni znamenal." položil mu ruku na rameno, Eliot jen pokýval hlavou, "Děkuju. Jak.. jak vlastně zemřela?" zeptal se, "Ve spánku. Našli ji v posteli, vypadala jakoby spala. Když včera nepřišla na tržiště, začali si o ni dělat starosti a jedna dobrá duše ji zašla zkontrolovat a našla ji.." odpověděl Diego. "To je smrt snů.." řekl tiše Eliot s pohledem upřeným do skleničky piva. "To je a měla krásný život, tak nebuď smutný.. je to koloběh života, nikdo tu nebudeme věčně, podívej na nás jací jsme už dědci." zasmál se a napil se piva, Iris v tu chvíli polkla a pohlédla na tátu, ten si jejího ustaraného výrazu ale nevšiml. "No a co ty? Jak pokračovala tvoje cesta?" zeptal se Diega s úsměvem, ten nasadil spokojený úsměv, "Našel jsem si skvělou ženu, úžasně vaří..." zavrněl spokojeně a poplácal se po pupku, "..máme spolu 4 děti, od nich už máme tři vnoučata..". Povídali si ještě nějakou dobu, pili, smáli se a hlavně vzpomínali. Vzpomínali na Lianu... 

Robin a Reef

"Tak my vyrážíme.." odfrkl si Robin otráveně, Iris se na něj pobaveně podívala z pod síťky svého včelařského klobouku, "Opravdu ji tam nemám vzít já..?" zeptala se ho naposledy, "Ne." zasupěl Robin, "Co to máš na sobě mami?" chechtala se holčička vedle něj, "To je včelařský oblek broučku, dlouho se o včely nikdo pořádně nestaral, tak jsou trošku podrážděné a já nechci dostat žihadlo." vysvětlila jí máma, zatímco stáčela med do zavařovačky, "Tak pozdravuj tátu a moc nezlob." usmála se na holčičku, ta přikývla a pak se s nabručeným Robinem vrátila dovnitř, odkud se přenesli na Sulani. "No tak to je paráda! Mně není vůbec tak špatně, jako když mně přenáší máma!" zaradovala se Hope a protočila se Robinovi pod rukou, "Mamka nemá takový cit pro kouzla.." pronesl Robin samolibě, "ÍÍÍÍÍk!" přerušil je výkřik, až oba nadskočili, žena věšící prádlo upustila leknutím tričko do písku a vyděšeně na dvojici hleděla, Robina polilo horko, ale matně si ji pamatoval ze svatby, "Promiň Robine, Reef říkal že dnes přijdete, ale hrozně jsem se lekla, jak jsem uslyšela vaše hlasy najednou tak blízko za zády.." snažila se uklidnit, to už z domu vyběhl Reef který uslyšel výkřik, "Tatííí!" vrhla se mu kolem krku Hope, "Rybko!" popadl ji do náručí a zvedl svými silnými pažemi, byla pro něj jako peříčko, "Co je to tu za povyk?" zeptal se, "Ále, ta paní se nás lekla, přenesli jsme se těsně za ní víš?" chichotala se holčička, "Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit!" omlouval se Robin, "Ne, ne to nic! A tykej mi prosím, s Iris jsme byly dlouho nejlepší kamarádky než opustila Sulani, jsem Cleo." usmála se mile, "Cleo no ovšem, hodně o tobě mluvila." pousmál se Robin zdvořile i když si upřímně nedokázal vůbec nic vybavit. Reef přišel k nim a Robinovi úsměv z tváře rychle zmizel, "Cleo, vezmeš Hope dovnitř? Chtěl bych si s Robinem promluvit o samotě.." požádal ji, Cleo s obavami pohlédla na Robinův kamenný obličej, ale poslechla a vzal Hope za ručku, "Nemáš chuť na zmrzlinu? Dneska je strašné horko.." nalákala ji na sladké, "Jooo! To si dám... Ty jsi tátova kamarádka?" zeptala se a vesele hopsala vedle ní do domu, "Eeeh.. jo! Něco takového.." zčervenala Cleo ve tvářích. Reef se díval přes rameno, dokud se za děvčaty nezavřely dveře, pak se obrátil zpět k Robinovi.. 

Pochybnosti

"Takže to proběhlo v pohodě? Neporvali jste se?" rýpla si Iris, když se večer v koupelně chystali do postele, "Uhm- Uhm.." zavrtěl Robin hlavou s pusou plnou pěny a podíval se jiným směrem, Iris ale jeho pohled v zrcadle zachytila, "Ty mi něco neříkáš!" osočila ho, Robin protočil očima, dočistil si zuby a odplivl si do umyvadla, "Nepoprali jsme se.. stačí?" odpověděl, když si vypláchl ústa, Iris ho vystřídala u umyvadla a stále nedůvěřivě si ho prohlížela. "Poslyš přemýšlel jsem.. že tenhle dům je pro naší rodinu už asi nevyhovující.." nadhodil raději jiné téma, "Fo?!?!" vyhrkla Iris už s pusou plnou pěny, "No, přemýšlel jsem nad tím a pro děti to tady není dobrý, až budou starší.." začal se rozkecávat Robin, "Pobeeme to f pofteli! Hm?" pohlédla na něj podrážděně, chtěla si v klidu dodělat očistu, namazat si obličej a neřešit tak důležitou věc při čistění zubů, kdy ani nemůže mluvit. Robin přikývl a se zdviženýma rukama vycouval z koupelny, Iris si jen pro sebe zavrtěla hlavou, už se nechtěla znovu stěhovat a vůbec nechápala co mu zas přeletělo přes nos. "Tak spusť, co se to zas honí v tý tvojí hlavě?" natáhla se na posteli vedle něj, když byla se vším hotová. "Jsme tu moc uprostřed města je sem hodně vidět z okolních domů a jedno naše dítě je čaroděj a druhé mořská panna!" předložil jí svoje argumenty, "Máme plot a děti prostě budou muset být opatrný... Nemáme peníze na nový dům, ty jsi byl dlouho pryč a já byla na mateřský!" argumentovala zpět Iris, "No, já nevím jestli si dokážeš představit, jak opatrný asi bude pubertální čaroděj, navíc s jeho schopnostmi.. a Hope ten ocas asi taky zrovna neschová až se bude plácat v bazéně.." vylíčil jí svoje obavy Robin. "To by jsme se ale museli bát je vůbec pouštět ven miláčku!" zavrtěla hlavou Iris, "Já nevím.. prostě si myslím že aspoň doma by se neměli bát být sami sebou, je to domov, bezpečné místo a tady se obávám že jim to moc nepůjde.. to je všechno." pokrčil rameny. Iris se usmála, "To je hezký jak jsi starostlivý.." natáhla se a políbila ho na čelo, "No to jsem!" potvrdil její slova Robin, převalil se na ni a začal ji líbat na krku. Debata byla u konce...

Sklenička vína

Doporučená hudba k poslechu - Lawless feat. Valen - Church

https://www.youtube.com/watch?v=SROppS6dUck

"Tak kdopak to zatoužil po mé společnosti..?" zjevila se v místnosti během mžiku April, "Ahoj krasavče." došla ladně k staříkovi a políbila ho na tvář, Eliot se usmál, "Hezký večer April. Dáš si se mnou skleničku?" zeptal se a vytáhl ze skříňky v kuchyni láhev červeného vína, "Když mi do skleničky přikápneš trošku krve tak ráda.." odvětila bělovlasá, Eliot na ni tázavě pohlédl, "Samozřejmě žertuji.." ušklíbla se a posadila se na pohovku, Eliot donesl skleničky a posadil se vedle ní. "Tak povídej, proč jsi mně zavolal.." zeptala se, "Nemůžu jen tak pozvat svojí nejstarší přítelkyni na skleničku?" zeptal se dotčeně, April se pousmála až jí vykoukl jeden z tesáků "Oba víme, že tohle není ten případ.." pohlédla na něj starostlivě, "Slyším to.." dodala tišeji, "..slyším tvoje srdce, zní..." odmlčela se, "Tak si ho nevšímej ano?" přitáhl si jí k sobě Eliot, "Věděli jsme, že to jednou přijít muselo, chci se jen ujistit, že tentokrát jsi s tím smířená, že tentokrát zůstaneš silná a postaráš se mi tu o ně, až na to dojde." pohlédl jí prosebně do očí, "Obyčejná návštěva hah..?" rýpla si a vzala do ruky skleničku vína, "Měla jsem tě proměnit a neptat se, nemuseli bychom vůbec vést tenhle rozhovor." přimhouřila oči a ušklíbla se, "Ne všechno se dá vyřešit nesmrtelností..." pousmál se, "Nestojím o to, chci jít za ní, tam nahoru.." poukázal ke stropu, "Do patra?" zeptala se na oko šokovaně April, "Trošku výš.." zasmál se Eliot, "Na střechu??" vyvalila oči ještě víc, oba se zasmáli. "*BUCH* *BUCH*" poslouchala rytmus Eliotova srdce, nedalo se to vypnout, nemohla to ignorovat i když se snažila, zpomalovalo.. "Prožili jsme toho tolik viď..?" zeptala se po chvíli ticha, "To teda jo.." pokýval hlavou Eliot a oba zavzpomínali, "Na tohle se přece nemůžu připravit Eliote. Jak bych mohla, ty jsi.. prostě výjimečný.." pohlédla na něj sklesle, její společník se zasmál, "Já? Kdepak... ale můj vnuk bude, tím jsem si jistý..." napil se skleničky, "Život jde dál April s tím nic nenaděláš, nezastavíš to. Další přijdou a pak odejdou, někteří dřív, někteří později, ale nic na tom nezměníš. Tohle kolo nejde rozbít.." dopil skleničku. "...*BUCH*...*BUCH*..." April na něj pohlédla, věděla že to taky cítí, "Na chvilku se asi... natáhnu..." svraštil obočí, April si poposedla aby měl místo, "Nechceš něco přinést?" zeptala se ho, "Nene, cítím se dobře. Děkuji." odpověděl Eliot, "Jsem rád že tu jsi, mám rád tyhle naše dýchánky.." usmál se pod hustými vousy, ".......*BUCH*.......*BUCH*.......", zavřel oči, "Postarám se o ně Eliote o celou tvoji rodinu." řekla April s knedlíkem v kru, "To ti slibuju!" dodala naléhavěji. Spatřila jeho spokojený úsměv, "*BUCH*......."ruka mu zvadle sklouzla z těla a úsměv zmizel... 

Pohřeb

Pro celou rodinu nastaly temné dny, Eliota každý miloval a jeho odchod se dotkl srdcí mnohých. Na poslední rozloučení se zesnulým, přišlo tolik simíků, že byl hřbitovní kostel plný. Každý přinesl květinu, nebo věnec, aby se naposledy rozloučil a vzdal hold skvělému zpěvákovi, skladateli, bratrovi, otci, dědečkovi, příteli.. Po smuteční řeči bylo v kostele ticho, ozývalo se jen tiché vzlykání a smrkání. Nejhůř nesla tátův odchod Luna. Sotva se vydala svou vlastní cestou a opustila domov, opět se vracela aby ho pochovala a vyčítala si, že nezůstala s ním. Byl to její jediný rodič a teď byl pryč. Iris s Tristanem ji ale uklidňovali, "Neboj se, máš nás Lů, budeme tu pro tebe kdykoliv nás budeš potřebovat.." hladila ji po vlasech Iris, která jako nejstarší z trojice automaticky převzala rodičovskou roli nad svými mladšími sourozenci. "Přesně tak, nejsi sama, postaráme se o tebe." objal sestry Tristan, který teď zase pociťoval silnou ochranářskou roli jako nejstarší muž. Ani pro jednoho to nebylo lehké, ale sdílená bolest je snesitelnější, než kdyby na ni byl každý sám. Po obřadu, když začali všichni odcházet, se k trojici skrz dav prodrala neznámá žena, "Omlouvám se že vás obtěžuji v takhle nepříjemnou chvíli, ale váš otec mne požádal, abych vám předala toto.." vytáhla ze svého saka tři dopisy, které jim podala, "A tady moje vizitka, až budete připraveni řešit dědické záležitosti, dejte vědět." podala Iris kartičku, "Upřímnou soustrast." pohlédla na ně vážně a opět odešla. Trojice se na sebe zaskočeně podívala, pokrčili rameny a beze slova se připojili k odcházejícímu davu, každý se svým dopisem od táty..